Stezka odvahy

21.4.2012 (sobota)

Rozhodli jsme se, ze pred tim nez se vydame na cestu smerem na jih, zkusime jeste kratce prozkoumat uplny sever jizniho ostrova. Proto jsme se z Abel Tasman NP nevydali zpet do mesta Motueka, ale popojeli kousek na sever, odpocinout si po treku v oblasti zvane Golden Bay, konkretne ve meste Takaka.

Po prijezdu jsme na informacich zjistili umisteni nejlevnejsich kempu a dovedeli se zaroven, ze se tyto dny zrovna ve meste kona filmovy festival. Program vypadal vazne moc dobre, takze minimalne plan na tento vecer byl jasnej! :)

Cestou jsme to vzali jeste pres supermarket a jelikoz jsme mame plny zuby testovin a plechovek z treku, tak jsme si trochu doprali… brambory, mlety maso a pivo!!! :)
Kemp nas mile prekvapil, nejen, ze tam byla vysnena sprcha a plynovy varic, ale dokonce byl jeste o par dolaru levnejsi, nez kolik nam rekli na informacich… to vzdycky potesi! :) Navic tam bylo temer prazdno, takze klid, ktery jsme potrebovali.

Po zabydleni se (postaveni stanu), zkulturneni se (sprcha, sprcha, sprcha) a sporadani jidla (ktere se skutecne konecne jidlem nazvat dalo) jsme se tedy vyrazili odreagovat na mistni filmovy festival. Ten se konal ve zdejsim skromnem kine, priznacne nazvaneho „Village theatre.“ Sli jsme na iransky film „A Separation“ a bylo to vazne vynikajici! Presto, ze je nase a iranska kultura naprosto odlisna, clovek se do deje dokazal naplno vzit. I pres vaznejsi tema filmu to byl prijemne odpocinkove ztraveny vecer.

22.4.2012 (nedele)

Na hlave jsem si nasel dva dredy! Na NZ jsem uplne zapomnel, jak se pouziva hreben na vlasy a toto je toho dusledek. Necham je zit svym zivotem, jsem zvedavej, jak budu vypadat po navratu. :))

Dopoledne jsme zasli omrknout obchudky na hlavni ulici, ktere jsme obdivovali vecer cestou z kina. Ale bohuzel ani ted jsme se dovnitr nedostali, ani na NZ se v nedeli neprodava. Ale takto za svetla nas to jeste vic nalakalo na navstevu…

Cely den jsem se pak uz jen venoval zpracovani fotek na notebooku, abych mohl konecne hodit neco ke starsim prispevkum tady na blog. Jak to dopadlo, muzete posoudit sami, ja si vysledkem nejsem absolutne jistej, protoze fotky vypadaji uplne jinak ve fotaku a na notebooku… :) V kempu sice internet byl, ale stejne jako vsude jinde na NZ strasne predrazenej, takze jsem to nakonec protahnul pres telefonni datovej tarif.

Na obed jsme si opet doprali jidlo! :) Brambory, vajicka, parky a zbytek piva… sakra, zijem si tu jako panove! :D
I kdyz oba vime, ze bychom meli setrit (penez totiz silene rychlym tempem ubyva), nakonec jsme sli i dnes do kina! Navic jsme to vzali pres potraviny a vzali si ranec buraku na zobani. :) Dnes totiz v ramci festivalu davali film, ktery jsem strasne moc chtel videt! Byl to snimek „One day on Earth,“ ktery vznikl na zaklade kratkych prispevku lidi z celeho sveta… Zadani bylo jednoduche, lide meli kamerou proste jen zdokumentovat prubeh sveho dne 10.10.2010. Vysledny film pak byl sestrihan z utrzku ruznych techto prispevku do jednoho uceleneho filmu. A vazne se to povedlo, bylo to hodne silny, byl to proste zivot! Symbolicky byla premiera zrovna dnes, v Den Zeme. Jestli budete mit moznost, rozhodne doporucuju, mrknete na to! Trochu me zarazilo, ze nebyla zastoupena CR, zebychom nemeli dostatecne kreativni obyvatelstvo? Slovensko bylo zastoupeno asi tremi vterinami videa. :)

23.4.2012 (pondeli)

Po dlohe dobe jsem se konecne vyspal! Sice jen 6 hodin, ale spankem se to nazvat dalo, takze to nejlepsi vkroceni do noveho tydne, jake jsem si jen mohl prat!

Znovu jsme se vrhli na obchody v centru a tentokrat meli stesti, bylo otevreno… Tady by se ale naramne utracelo! Je to tu plne zbytecnosti, ktere proste potrebujete! Lidi jsou tu hodne kreativni, od vyroby sperku, keramiky, obrazu, soch, az po uzasny obleceni! Kdybych mel na uctu vic drobaku, asi bych se neudrzel a celej se tu obliknul do novyho! :) Maji tu presne ten typ silenyho obleceni, ktery se mi libi a na ktery v CR jen tak nenarazite, mozna tak na netu na fleru…

V potravinach jsme dnes meli stesti, nasli jsme koutek se na slevnenym pecivem, ktereho se nakupni centrum potrebuje rychle zbavit. A jelikoz s nimi mame soucit, tak jim od toho radi pomuzeme! Takze jsme vzali kopec jahodovych muffinu a bochnik praveho chleba temer za pusu! Baaajo! :)

Kolem poledne jsme se s mestem Takaka rozloucili a vydali se na severni cip ostrova, na misto zvane Farewell Spit.

Uz z dalky to ale vypadalo, ze to pro nas nebude nicim vyjmecne misto, proto jsme prehodnotili plany a pres louky plne ovci jsme se vydali na Wharariki Beach.

Krasna pisecna plaz plna nadhernych fotogenickych skalisek.

Me osobne tady ale zajimalo hlavne misto, ktery je znamy tim, ze si tady hravaji mladata tulenu (asi zatim co jsou rodice na lovu). A mel jsem stesti, hralo si jich tady tak sedm osm. Strasne roztomila zvirata, jen se tak poflakovali a delali blbiny, byla to vazne sranda… a to vsechno v otevrene prirode par metru od vas! Zadna zoo, super! :)

Tak jsme se trochu odreagovali a uz byl cas zase se presunout zpet do mesta Motueka, kde si potrebujeme zaridit jeste nejake zalezitosti pred dalsim trekem, tentokrat v pohori Kahurangi National Park.
K mestu jsme prijeli jeste v pondeli a jelikoz jsme sprchu absolvovali vcera, dnes jsme se ubytovali v nejlevnejsim kempu v okoli, takze bez sprchy, elektriny, plynu, ale jen za 5$. :)

24.4.2012 (utery)

Tak a je to zpet, v noci opet hlavne bdim. :/
Hned rano jsme udelali posledni nalet na Motueku.
Hlavne jsme chteli sehnat mapu Narodniho Parku Kuharangi. To se ale ukazalo jako nesplnitelny ukol, mapy se pry vyprodaly pred dvemi lety a od te doby se jeste nevyjednaly nove podminky s tiskarnou. I tady maji v nekterych vecech peknej bordel. :) Mame smulu, na trek se proste pujde bez mapy. Pri nejhorsim si cestou vyfotim nejakou informacni tabuli.

V jednom outdoorovem obchodu jsem jeste zkusil reklamovat muj spacak. Sice jsem jej kupoval v uplne jinem obchode na druhem ostrove, ale na netu jsem nasel, ze i oni jsou distributori, tak jsem to zkusil. A ac jsem tomu neveril, tak to nakonec proslo, sice nemeli ten muj zrovna skladem, ale zavolali do jineho obchodu v Christchurch, kam my cca za dva tydny planujeme prijezd, a je to domluveny, uz tam na me ceka! Takto by mely fungovat reklamace i u nas! :)
Ale neodesel jsem s prazdou, koupil jsem si tam zrovna tkanicky. :)) Trpim totiz prokletim trhace tkanicek, zadna tkanicka prede mnou neni v bezpeci, jednou proste pretrhnu kazdou, ktera mi prijde pod ruku! A takovy osud potkal i ty na mych novych pohorach… :)

A aby toho stesti nebylo malo, i tady jsme v supermarketu narazili na stul se slevnenym pecivem! Opet mame chleba! Mame housky! My se mame! :))

Jidlo je zaklad, takze uz nic nebranilo presunu do Kahurangi National Parku, definitivne jsme tedy opustili oblast mesta Motueka, ktera je mimochodem pry jedinou oblasti, kde se na NZ pestuje chmel. :)
Na noc jsme zakotvili hluboko uprostred prirody primo v Kahurangi NP v DOC kempu Siberia Flat, kde jsme byli uplne sami.

Ja si tam u reky nasel uzasne hracky, dva obri kremeny! Byl jsem stestim bez sebe z toho, jak mi o sebe krasne jiskrily! Jako malej Jarda! :D
Rozdelali jsme si ohen (zapalovacem, na kremeny bych asi nemel trpelivost :) ) a pred spanim jeste pres hodinu jen tak cumeli do ohne. :)
A zitra nas ceka dalsi trek!

25.4.2012 (streda)

Mist, kam se tu da jit na trek je tady hodne, my meli puvodni plan takovy, rekneme skromnejsi… Ve zkratce… puvodne jsme chteli trek poskladat z kratsich jednodennich vyletu, abychom se vyhnuli prechodum zdejsich hor, kde nejsou zadne znacene trasy… Ale co by to bylo za trek, bez poradnyho vyslapu do hor… kdyz uz tam ty hory jsou, ze? :) U startu treku byla mapa, ze ktere jsem usoudil, ze i kdyz tam treky nejsou znacene, my ten prechod dame! Nakonec si tedy udelame poradny kolecko po horach! :) No El nebyla z meho rozhodnuti zrovna nadsena, ale nakonec kyvla s tim, ze kdyz to nepujde, muzem se proste vratit zpet do nejblizsi chaty. Tak, dohodnuto. :)

Vykrocili jsme tedy na stezku podel reky Wangapeka. Cesta to byla snadna, zadne slozite prolizacky, takova sviznejsi prochazka lesem. Vetsine lidi tady skutecne nehrozi zadna ujma na zdravi… ale s mym stestim… V jednom miste jsem slapnul asi az moc blizko ke kraji vyslapane cesty a podemnou se utrhnul kus podlozi… nemel jsem narok to ustat, krosna me behem vteriny stahla na stranu a ja prepadl do krovi, ktere pode mnou zacalo pomalu praskat… S kazdym prasknutim jsem byl o par centimetru bliz propadnuti se o dva az tri metry niz na kameny v rece. To by clovek neveril, jak v takove situaci cloveka omezuje a zpomaluje tezka krosna na zadech… Nicmene me nastesti dostatecne zbrzdil jeden ze silnejsich keru, takze jsem se dokazal nakonec celkem snadno vyhrabat zpet. Uf.

Zacali jsme pozvolna, dnes to byly jen tri hodiny chuze k nasemu prvnimu utocisti, Kings Creek Hut. Velka chata pro asi 20 noclezniku, ve ktere ale samozrejme nikdo nebyl. Uprostred byla kamna, takze jsem nasekal trochu dreva a prijemne jsme to tam vytopili.

Hned vedle chaty tekl fotogenicky potucek, ktery se nam stal zaroven zdrojem pitne vody. Pri jeho foceni se ke me opet pripojil i maly zvedavy ptacek, strasne se zajimal o muj fotak! A tentokrat se mi podarila fotka, ktera dokazuje, jak jsou krotci, fakt si nevymyslim… :)

5 minut odsud byla jeste jedna historicka chata, patrila zlatokopovi, ktereho sem v tricatych letech vyhnala zlata horecka. Pan je tu dokonce i pohrbem. Chata vypadala, ze je snad zachovala v puvodnim stavu, moc pekna.

26.4.2012 (ctvrtek)

Dle odhadu nas dnes mela cekat narocna priblizne osmihodinova cesta, proto jsme na cestu vyrazili uz pred osmou ranni. Dnesni cesta byla hezci, byli jsme hloubeji v lese a ten se opet promenil v mechove kralovstvi, ktere mam rad… :) Po dvou a pul hodinach jsme poobedvali u chaty Stone Hut, u mista, kam bychom se vratili, kdyby pro nas byl prechod hor moc velkym soustem. Tady mi prislo vhod pul kila chilly fazoli, ktere jsem s sebou tahl… z levnych jidel mi zatim chutna asi nejvic, ale pronese se… ale pred vystupem do hor bylo treba se posilnit. :) V chate visela na stene mapa, takze jsme se jeste ujistili v tom, ze zdolatelne to tam papirove vazne je… :)

Uz par desitek metru dal od chaty byl v mape vyznaceny brod pres reku s vykricnikem… ale pro nas to byla pohoda, vykricnik nevykricnik. :)
A hned za brodem zacal dlouhy vyslap do kopce… ale zacal lesem jeste hezcim nez pred tim. Jen vosy tam byly nejak nasrany, zautocili totiz na El! Pribehl jsem ji na pomoc, ale i tak stihla schytat 2 zihadla. Rychle jsme preventivne podali Zirtek a mozna diky tomu ji to nakonec neoteklo tak, jak jsme cekali.

Tady jsme mijeli ty nejhezci lesni potucky, jake jsme zatim videli, takze je pochopitelny, ze jsem si je musel vyfotit… :) El sla napred a ja si cvakal… Asi jsem se nechal unest, bylo to tam hezke uplne vsude, takze jsem jak magor prolezal potoky s fotakem v ruce. Ztratil jsem nejak pojem o case, El zacala byt nervozni, vydala se me zpet hledat a kdyz si me nevsimla zalezleho dole v potucku, zacala hulakat jako na lesy… ale nakonec me nasla. :D

Zrovna jsme v potoce nabrali dalsi vodu k piti, tentokrat s primesi mechu. :) Ja se rozhodl, ze zkusim stesti a na tomto treku budu pit vodu neosetrenou, bez chemie. Uvidime zitra, jestli to byl dobrej napad… :))

Chvili potom, co jsme vyskrabali z lesa na travnatou planinu s vyhledem na okolni hory, prestalo znaceni, ted uz jsme byli odkazani jen na mapu, kterou jsem si vyfotil v chate.
Splhali jsme se travou do sedla pod horou Mt. Luna. Byla to dlouha zabijacka trava! Jeji konce byly dlouhe a tuhe a do tela se zapichavaly az do krve! Fuj! Ale na druhou stranu, jeste ze tam byla, vystup to byl dost strmy, takze jsme ji meli jako snadno dostupnou oporu, stacilo vedet, jak ji (ne)chytit. Do sedla se to zdalo
jako kousek, ale svah nam to teda rozhodne nedaroval! Nebyla to prdel, ale nakonec jsme se tam vysplhali.

V sedle jsem stale trval na tom, ze chci na vrchol hory Mt. Luna, to jsem chtel uz od sameho pocatku. Sice to neni zadna velehora, je jen o nekolik metru vyssi nez ceska Snezka, ale vrchol odtud vypadal vazne majestatne. El se muj umysl zjevne vubec nelibil, ale ja proste musel, nebylo zbyti. :) El na me teda cekala dole v sedle, sedla si na druhou stranu, aby nevidela okamzik moji smrti (jen hadam, co se ji honilo hlavou :) ), ja ji dole nechal svuj batoh a vyrazil.

Nemuzu rict, ze by to bylo uplne snadny, clovek musel predem promyslet kazdy krok a hmat, aby skutecne neudelal chybu, ktera by se tady nemusela odpoustet… Ale zvladnout se to dalo, vystup byl super adrenalinovym zazitkem! :) Tep jsem teda chvilkama mel sakra vysokej, kadence samopalu… ale to spis nez adrenalinem bylo tim, ze jsem vedel, ze jsem zrovna za skaliskem, kde nejsem zrovna v dohledu El, takze jsem mel strach, ze se podiva nahoru a kdyz me tam neuvidi, tak zacne vysilovat, ze jsem uz nekam spadnul… takze jsem valil, abych byl co nejrychleji na hore a mohl ji mavnout, ze je vse ok. :)
Dle informacnich materialu jsou odsud ohromujici vyhledy a musim rict, ze rozhodne nelhaly, ten pohled bral dech, pohori Kahurangi je neskutecne obrovsky, tady by se dalo trampovat minimalne tydny! Pro me to byla zatim nejhezci podivana z celeho NZ! Uzasny!!

Po mym navratu jsme pokracovali pres hrebeny k dalsimu vrcholu, celou cestu jsme meli neuveritelne vyhledy na okoli, rozhodne nic pro ty, co trpi strachem z vysek, hreben byl chvilemi siroky sotva nekolik desitek centimetru. Nadhera. Nadhera! Tam by se cloveku dobijeli baterky! Tam bych mohl trcet i dny a jen tak cumet….

Dle mapy mela cesta vest pres dalsi vrchol. El z nej mela ale trochu respekt, i tento byl totiz dost vysoky, tak jsme si to zkusili zkratit a splhali po svahu primo, abychom se vrcholu vyhnuli. Na prvni pohled se to zdalo jako mnohem snazsi cesta, ale nebyla to pravda, teren tady byl rekl bych naopak mnohem komplikovanejsi. El v jeden okamzik trosku zazmatkovala a my zustali trcet na prudkem svahu hory a vypadalo to, ze se nepohnem tam ani zpet, vazne neprijemna situace. Ale dostali jsme se z toho, odnesl jsem nam postupne obe krosny a El to pak uz s mym jistenim statecne zvladla. I kdyz si nejsem jistej, jestli to na ni nezanecha trvale nasledky… :)

I odtud jsme pokracovali po hrebenech. Cesta ted ale byla vic skalnata, takze jsme museli pomalu, tady by clovek rozhodne nechtel slapnou vedle! Ale ty vyhledy! Ty vyhledy! :)
Spolecnost nam tady delali papousci! Je to jedniny vysokohorsky druh papouska a je to fesak! :)

Zaverecny sestup z hor byl vazne zahul, stehna poradne palela a kolena bolela vycerpanim! Ale po deseti hodinach na nohou jsme se nakonec spustili az k dnesnimu cili, do Kiwi Saddle Hut, mensi chatky s krbem.

Rozdelali jsme ohen a usinali pri praskani dreva. Teda aby to neznelo jako uplna idylka… jeste nam do toho polehavani prozpevovaly prapodivne pohyby mych strev… Trosku jsem znervoznel, jestli jsem to s tim pitim neosetrene vody neprehnal… ale ne, to budou jen ty fazole! :D
V noci se spustil silny lijak, dost me znepokojovalo, jak bude rano vypadat cesta…

27.4.2012 (patek)

Prechod hor v kombinaci s probdenymi nocmi udelal svy… Rano me bolely uplne vsechny svaly, i ty, co jsem rozhodne dny pred tim nepouzil! :))
Bohuzel i rano stale prselo, takze jsme se museli nabalit do nasich profi tramperskych plastenek. :) Samozrejme, ze dest polevil jen chvili po tom, co jsme vyrazili na cestu, takze plastenky plnily jen funkci „zaparovadla,“ proto sly zahy dolu. Ale vlhko bylo vsude a navic porad prselo, jen to v lese nebylo tolik znat… takze jsem mel za chvili promoceny vsechno (krome vrchni casti tela, bundu mam nepromokavou). I nepromokave boty se ukazaly byt ne zcela nepromokavymi! :)
Dnes jsme jen sestupovali snadnym terenem zpet k autu, za 5.5h jsme to meli za sebou. Uzasny trek! Zatim nejsilnejsi dojmy!

A furt prsi…

Popojeli jsme jeste kousek do hor, do dalsiho DOC kempu Courthouse Flat u reky Rolling River. Je to misto, kde uz v roce 1870 vznikla mala zlatokopecka vesnicka, z te se ale bohuzel zachovala jen jedna mala hromada kamenu (bohuzel ne drahych). Abyste meli predstavu, jak takovy prumerny DOC kemp vypada, udelal jsem foto… sterkova cesta koncici uprostred niceho, louka a pod stromem schovana kadibudka… to je vse. :)

Zitra si tu dame pauzu a pak asi hned opet vyrazime na tridenni trek, tentokrat k hore Mt. Owen. Takze jeste 4 dny bez sprchy! Zvladnem to? :)

Hned po prijezdu me chytla zrava, musel jsem doplnit chybejici energii, takze pul kila chilli fazoli s hovezim masem z konzervy, zavareny broskve a susenky s marmeladou… :) Idealni kombinace, uvidime, co to udela se strevama.

El me tak vystresovala svym strasenim ohledne piti (ne)osetrene vody, ze jsem si pri prvnim naznaku pohybu ve strevech dal preventivne kousek cernyho uhli… Pritom je jasny, ze to jsou stale jen ty fazole, bakterie z vody by mela rychlejsi prubeh… :D

V aute jsme pak vybili notebook, podivali jsme se asi na pet dilu serialu Californication, prvni serii tak mame za sebou. :))
Po dlouhe dobe jsem si pustil hudbu do hlavy a pisu tento blog. Takze jo, opet pisu X dnu zpetne, coz je vazne s moji hlavou na prd… Ale ono na tech trecich fakt porad neni moc sil! :)

28.4.2012 (sobota)

Ani v noci neprestal prset, naopak nam vitr odnesl ze stanu nas anti-destovy tuning, takze probehla nocni zachranna akce. Ale vse dobre dopadlo a my se dockali rana susi. Jen mam pocit, ze z nedostatku spanku uz nejak trouchnivim… :)

Jo a bakterie me nedostala, byly to fakt jen ty fazole. :D

Dopoledne jsme do kanistru nabrali ledovou vodu z reky a nechali ji na kapote auta trochu ohrat sluncem, abychom si mohli alespon umyt hlavu, uz je to vazne neprijemny. Slunce je ale vecne schovane za mrakem, takze jsme tu operaci museli provest neohratou vodou a to bylo teda zradlo! :D Nicmene je mi ted mnohem lip, uz nemam nutkani drbani. :))

Hlavnim bodem dne by melo byt ususeni bot, oba je mame ze vcerejsiho vlhkeho sestupu uplne promocene… bohuzel nam ale neni prano, i dnes je to sama prehanka, takze pravdepodobne neususime… Predstava tridenniho treku v horach s mokryma botama me uz ted nahani husi kuzi…

Dnes jsme puvodne chteli podniknout kratsi odpocinkovy trek (max. 2 hodiny) jen tak po okoli, ale diky pocasi jsme se jen flakali.

29.4.2012 (nedele)

Doslo na neco, na co nejsem zrovna hrdej, boty nam vubec nevyschly (ani noviny nepomohly), takze jsme museli na par minut nastartovat auto a vrazit boty pod ventilaci, kterou jsme pustili na maximum… a efekt to melo temer okamzity, boty jsme nedosusili uplne, ale uz byly bez problemu pouzitelne.

Rano se zdalo, ze se oblacnost zacina pomalu protrhavat a bude hezky, takze jsme nevahali a vyrazili na cestu. A hned jsme zacali poradne strmym vyslapem, prvnich 5 km jsme porad jen stoupali. Teren byl zarostly stromy, ale i pres to skytal dostatek vyhledu, byla to hezka cesta. Az na to, ze nam temer celou cestu mrholilo. Ale i to melo sve vyhody, sli jsme tak totiz duhovym kralostvim! Pekna podivana.

Hned jak jsme ten nekonecny vystup zdolali nas samozrejme cekal jeste strmejsi sestup dolu, byl to tak ostry sesup, ze jsem zacal byt nervozni z toho, ze jej na zpatecni ceste budu muset zdolat nahoru. :)

V jednom miste jsme museli prekrocit potucek. To zni snadne, mozna az romanticky, ze? Ale nebylo to tak, tohle byl podle me zatim nejnebeznejsi usek celeho naseho NZ putovani, potucek totiz tekl po strmem skalisku a jelikoz bylo vsude vlhko, tak to poradne klouzalo! Nebylo se ani moc ceho pridrzet, takze jsme museli sakra premyslet, kam slapnout, kdyby to tady uklouzlo, clovek uz se nezastavi… az nekde dole. Ale pisu, takze jsme to prezili. :) Ale ceka nas to znovu na zpatecni ceste.

Mrholeni se samozrejme casem promenilo ve vydatny dest, celou cestu jsme museli na sobe mit plastenky. Ty nam taky docela komplikovali sestupy i vystupy… Pri sestupu pres ne clovek poradne nevidi, kam slape, pri vystupu si za se na ni slape. :) Tim, jak jsem se otiral o promocene rostlinstvo, se mi opet promocily boty! Uz mi to leze krkem, kralovstvi za impregnaci!

Posledni cast reky vedla vyhradne pres kameny, sli jsme dlouho jakoby vyschlym korytem reky. A i tady to dost klouzalo.
Po sesti hodinach jsme cestu zdolali a prisli do chaty Granity Pass Hut. Je tu vazne krasny okoli!

Trek by to byl dnes skutecne nadhernej, kdyby nebyla kvuli pocasi tak mizerna viditelnost. Snad to bude lepsi pozitrku na ceste zpet, dnes jsem kvuli vlhkosti ani nemohl poradne vytahnout fotak.

Do chaty jsme prisli asi minutu pred poradnym zhorsenim deste, meli jsme jeste relativne stesti.
Dle informacnich tabuli neni v okoli chaty zadny staly zdroj vody, proto jsme si s sebou vzali i nejake prazdne pet lahve, dle mapy je totiz v tesne blizkosti chaty reka, tak jsme z ni chteli nabrat vodu na vareni… jenze mapa uz nam nerekla, ze ta reka je prave to vyschle koryto, kterym jsme sli! Takze mame posledni 2 litry vody na nasledujici dva dny! V hlave uz jsem vymyslel, jak budu pres noc svadet vodu z listu do esusu… :) Nastesti jsou ale u chaty nadrze s destovou vodou, v coz jsem cestou tak trochu doufal. :)

Chata je to pekna, nova, ale zaroven asi prvni, kde nejsou vubec zadna kamna! Brrr…
Cekala tu na nas dve jablka, ktere tu nekdo pred nama nechal, supr, my si s sebou zadne vitaminy neneseme, takze prijdou vhod. :) Je tu i spousta casopisu ke cteni, dokonce i foto-casopis, kdyby nahodou i zitra prselo (nesmi!), tak mame co delat. :)

Vecer se spustil jeste silnejsi lijak a vitr se do chaty opiral takovou silou, ze jsem nechapal, jak to muze vydrzet… Nechci si ani predstavovat, co by se delo ,kdybychom byli ve stanu…
A WC je nekolik desitek metru vzdalene od chaty, coz je v tomto pocasi vazne utrpeni!! :))

V noci se pocasi jeste zhorsiho… vitr, dest, hromy, blesky… Byla to prvni bourka, jakou jsme na NZ zazili, uz jsem zacinal mit podezreni, ze se tady blesky vubec nevyskytuji. :)
Clovek trochu znervozni, kdyz si uvedomi, ze je v noci v takovym pocasi 9 km od sveho auta a pak minimalne dalsich 20 km od asfaltove silnice, takze pres 30 km od civilizace! :)

30.4.2012 (pondeli)

Sakra, rano byla vsude namraza a poprasek snehu! :(

Mraky porad hrozi dalsi nadilkou, ale jsou trochu protrhanejsi nez vcera, tak to zkusime a na cestu se vydame, oba jsme byli na Mt. Owen, nejvyssi horu pohori Kahurangi, strasne nateseni…
Ale jen co jsem vlezl do bot, vedel jsem, ze je zle, moje nepromokavy boty vcera opet navlhly vic, nez jsem si myslel, jsou uplne promoceny! Okamzite se mi promocily i posledni teply ponozky a zmrzly mi nohy… Navic do minuty se zase zatahlo a zacalo chumelit, takze je po treku, nikam se nejde. Nemame zasoby jidla na to, abychom mohli cekat na umoudreni pocasi dalsi dny, takze musime doufat, ze zitra bude dostatecne hezky na navrat zpet. :( A to jsem se tak tesil, vsadim se, ze by to byla nejhezci podivana… :(
Je to vazne skoda, kdyz se pocasi na chvilku umoudri a vyleze slunce, tak je krasne i tady mezi kopecky, co teprve nahore, v horach! (Na druhou stranu, kdyz je hnusne tady, co teprv tam.)

Hned jsme zalezli do spacaku a cely den temer nevylezli. Ale nohy byly i za tu chvilku v mokrych botech tak promrzle, ze se je vubec nedarilo zahrat… kosa!!! Vzdal jsem to, musel jsem vstat a par minut behat na miste… a pomohlo to! Preziju! :)
A nejhorsi je, ze i ten foto casopis stoji za hovno.

1.5.2012 (utery)

Dnes rano je kolem chaty taky namraza, ale je jasno! Coz je super, pravdepodobne se odsud dostaneme! Ale sere me, ze hnusne bylo jen v den D, kdy jsme meli podniknout nejhezci cast treku. Vazne to nemohlo 2 dny pockat? :) Jasne, meli jsme si zjistit predpoved pocasi, ale to jde bez signalu a mimo civilizaci spatne. :/

Jen co se objevilo slunce, vylezl jsem na nejblizsi osvetleny kopec a nechal tam susit boty a ponozky… a pomohlo to, nebylo to sice dokonale suche, ale stacilo to.

Velkym prekvapenim bylo, ze vyschla reka dnes rano nebyla uz tak uplne vyschla… :)) Ale nas usek byl nastesti pozdeji v pohode pruchozi, suchy, voda se pravdepodobne stihla ztratit nekde v kamenech.

Dnesni zpatecni cesta byla nakonec az prekvapive snadna (asi i diky pocasi), prekroceni reky, vyslap i sestup, vse se zvladlo v pohode a rychle, za 4 hodiny jsme byli u auta.

Posledni 3 km jsme to vzali alternativni cestou lesem.

Sice tu nebyli zadne vyhledy, ale videli jsme zase par fragmentu ze stroju, ktere tu kdysi nechali zlatokopove.
Tesne pred koncem trasy jsem si udelal 20 min zachazku k Lutine Pool, prirodnimu bazenu, kde by se v lete naramne lenosilo, ted v zime to tam ale bylo akorat tak k nasrani. :)

Tak to mame za sebou, sice ne uplne uspesne, ale i to „malo“ co jsme videli, se mi libilo a stalo to za to! Asi si budeme muset prodlouzit pobyt na NZ, abychom se v lete mohli znova pokusit Mt. Owen pokorit! ;)
Ted se jdeme zase na par dni zkulturit a pak dalsi trek! Juchuuuu! :D

1 komentář u „Stezka odvahy“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.