Insomnie pana Tasmana

14.4.2012 (sobota)

Rano se ma vstat s usmevem… a co jineho dokaze vykouzlit usmev na tvari nez ranni avokado! :) Je to takovy nas novy ranni ritual, po snidani uz treti den prichazi vyborna zdrava tecka v podobe tohoto ovoce, ktereho bych si pritom v CR v supermarketu pravdepodobne ani nevsimnul… A pritom je to takova slast! Dokaze spavit chut po sebehnusnejsi snidani (viz dnesni sladka ryze z plechovky)! :) Doporucuju! Ale bacha, vybrat zraly tak akorat! :)

Na dnesek jsme si naplanovali navstevu jeskynniho komplexu Ngarua Cave, ktery je ani ne hodinu cesty od mesta Motueka. Ale jeste predtim jsme se opet vydali na informace, tentokrat zjistit, kde se v okoli nachazi levne kempy se sprchou! Jelikoz pred sebou mame od zitrka minimalne pet dnu bez sprchy, tak si ji dnes urcite zaslouzime! Na informacich jsme rovnou vyuzili (draheho) pristupu na net a zabookovali si predem mista pro stan na treku a jeli se ubytovat do noveho kempu, byl to nejaky Holiday park na kraji mesta. Pani na recepci nas navnadila zminkou o wifi v celem arealu kempu,ale nakonec to samozrejme bylo placeny a nechutne drahy, takze nic, fotek se asi skutecne jen tak nedockate.

Auto jsme pak potrapili zvlnenou cestou do kopce k jeskyni Ngarua Cave. Prohlidky jsou tu kazdou celou hodinu a my prijeli tak akorat aby si tu El stihla dat pred prohlidkou kaficko. :) Nastesti se sem zrovna moc lidi nesjelo, takze nas ve skupince bylo jen sest. Jeskyne byla pekna, rad bych ji prirovnal k nejake ceske, ale ted si zadnou nevybavim, takze si na to netroufnu. :) Vlastne jo, byla priblizne stejne rozsahla jako jedna jeskyne v Jesenikach… ale na jmeno si nevzpomenu. :)) Prohlidka s pruvodcem trvala asi 45 minut. Pekna krapnikova vyzdoba, libilo se mi tam. :)

Cele zdejsi okoli (Marble Mountains) je plne der v zemi, ktere usti prave do ruznych podzemnich jeskyni jako je tato, proto se v nich casto nachazi zvireci kostry (my je tam taky videli). Casto se tu pry diky nim ztraci i psi, ovce a obcas dokonce i kravy! To jsou teda sakra velky diry! :)
Jezkynari tu maji vazne raj, staci vyrazit do prirody s vybavenim, najit si diru a sup tam… :)
Cele Marble mountains, jak uz anglicky nazev napovida, jsou z mramoru, ten se tady vali skutecne vsude! I kdyz v nezpracovane surove forme vypada uplne jinak, nez jak jej zname. Ale mne se takto libi vic.

Kousek od jeskyne se nachazi kopec Takaka, na ktery jsme si zajeli jeste absolvovat dvou az trihodinovou prochazku Takaka Hill Walkway. Mel tu byt hezky vyhled na okolni „mramorovou prirodu“, ale nez jsme se na kopec dostali, zahalil nas mrak, takze jsme videli sotva par desitek metru pred sebe, z vyhledu opet nic nebylo.

Cestou jsem si tady aspon po dlouhe dobe nasel dalsi kesku. I kdyz vsudypritomne napisy varujici pred nebezpecnymi derami me z hledani trochu zrazovaly. Ale nasel jsem ji i presto, ze mi tady GPS litala +/- 30m. :)
Nechteli jsme riskovat navrat po tme, proto jsme zvolili jen kratsi dvouhodinovy okruh. Diky pocasi nas to vlastne ani nijak zvlast nemrzelo, stejne nebylo poradne nic videt.

A opet se nam pri zpatecni ceste prehraly brzdy! Ale tentokrat nesmrdely, proste jen na nejakou dobu prestaly brzdit. :)) Cesta tam byla vazne hodne strma a same serpentiny.

V kempu jsme opet vyuzili elektriny a dobili notebook, abychom mohli jednou za cas zazalohovat fotky (i kdyz na treku s sebou ntb tahat nebudem, to je jasny).
Pavel rikal, ze ma pocit, ze je to na jiznim ostrove samej Cech a asi mel pravdu, tady v kempu jsme nejakou cestinu zaslechli. Ale my budeme mit snad porad stesti spis na anglicky mluvici kolemjdouci, prece jen porad doufam, ze se tu anglicky jeste neco priucim… I kdyz ne, tak najivni uz asi nejsem! :)
Pred spanim jsme se chteli jeste podivat na nejaky film a jelikoz jsme byli moc unaveni na film s titulky (vetsina), tak jsem vybral dabovany Navrat do minulosti. Klasika. Ale El muj vyber neoslovil, po par minutach se slo spat. :))

15.4.2012 (nedele)

Noc stala za prd, netusime proc, ale ani jeden jsme nemohli spat, snad budeme mit i tak dost energie na dnesni cestu, ceka nas totiz prvni den petidenniho treku po Abel Tasman National Park.
Rano jsme se jeste stavili do obchodu pro pecivo a syry a uz jsme byli na cestu kompletni. :)
Misto, ktere jsme si zvolili jako vychozi pro nas trek (a tedy kde nechame auto), bylo asi hodinu a pul vzdalene od mesta, parkoviste uprostred divociny narodniho parku – Canaan Car Park. Poslednich 11km sem, jak uz to tak na NZ byva, vedlo po sterku, ale auto to opet prezilo.
Pred samotnym trekem jsme si odtud udelali jeste mensi vyslap na druhou stranu, k 45 minut vzdalene Harwood Hole. Je to vlastne takova novozelandska Macocha, s tim rozdilem, ze tato dira je nejhlubsi na jizni polokouli. :) Neni tam zadna plosina, ktera by vas dostala primo nad jeji chrtan a balancovani nahore na kamenech se nejevilo jako nejbezpecnejsi plan, takze na dno jsme nedohledli. :) Jo a pry se tady nataceli nejaky sceny filmu Hobit.

Na parkovisti se postupne objevovalo pomerne dost cyklistu, nektere zdejsi okruhy jsou totiz vhodne i pro kolo. Nas okruh ale nastesti ne, tam kola naopak nesmi! Potkali jsme tu i novozelandandsky kempery, kteri znaji ceskou kapelu Sto zvirat a pisnickare Xaviera Baumaxu, svet se zblaznil! :D

Tak a ted jde ale skutecne do tuhyho! Abych mel misto pro jidlo na trek, musel jsem v krosne ozelet stativ!! Takova obet! Co na tom, ze jsem jej zatim temer nepouzil, i tak me to stve! :) Ale moje ramena (a zaludek) mi pravdepodobne po par dnech podekuji.

Po treti hodine odpoledni jsme konecne vysli na trek, smerem k chate Castle Rocks Hut. Cestu jsme dle mapy odhadovali na odpocinkove 2-3h, ale nakonec z toho byly hodiny 4 a rozhodne narocnejsi, nez jsme cekali. Zacalo to vystupem, ktery nas pekne promocil potem a my potom za celou dobu nestihli diky vysoke vlhkosti vzduchu ani uschnout. Jednou jsme se cestou dokonce i ztratili, ale nakonec se nasli a na stezku se napojili (za coz jsem sakra vdecnej, jelikoz jsem to byl ja, kdo trval na tom, ze se jde dal, i kdyz bylo jasny, ze jsme sesli z cesty :)) ).

Nastesti tu cesty nejsou nijak zvlast upraveny, coz je super, clovek tak ma aspon skutecne pocit, ze jde prirodou. :)
Vetsina cesty vedla lesem, ale tentokrat skutecne moc peknym lesem, bylo to vazne super, radost pohledet! Jen bylo vsude vlhko a kluzko. Obcas jsme se brodili i bahnem, nebyt vysokych bot, tak hnetu bahno mezi prsty. :) Mit vic casu, vic bych si tam pohral s focenim potucku, ty byly uzasny, takto mam jen „rychlofotky.“

Posledni hodinu jsme bojovali s casem… respektive s nedostatkem svetla, proste jsme neodhadli delku naseho putovani a tak jsme posledni cast museli absolvovat temer po tme. :) Museli jsme vazne valit, aby nas tma nepohltila uplne. El si nakonec musela vytahnout i celovku. Ja si s sebou samozrejme svetlo na cestu nevzal (zbytecne by v batohu zabiralo misto pro objektiv :) ), a tak jsem (jak poznamenala El) sel po cichu. Ale nakonec jsem nas docichal az k chate. :) V te jsme nakonec nebyli sami, byli tam uz i dva kalifornane. Povecereli jsme hnusnou ryzi ze sacku a sup spat. Na relativni pohodli chaty si ale nesmime zvykat, od zitrka uz zase spime ve stanu, dostaneme se totiz na hlavni trasu (Abel Tasman Coast Track), kde jsou chaty moc drahy, tak budeme nocovat jen u nich ve svym. :)

16.4.2012 (pondeli)

Tak toto byla asi jedna z nejdejsich noci v mym zivote, presto, ze jsem byl unavenej a ospalej, spanek se nedaril. Takze nejsem vubec zregenerovanej, snad tu cestu nejak preziju. Ale podle nocniho prevalovani se soudim, ze jsme na tom dnes vsichni (vcetne americanu) stejne. :)

Po rannim cajiku a ovesne kasi (nadstandartni snidane! :) ) nasledovala dvacetiminutova prochazka na vyhlidku Castle Rocks

Na dalsi cestu po Inland Tracku jsme vyrazili po desate hodine. Vetsina treku opet vedla moc hezkym lesem, preskakovali jsme potucky, borili se do bahna, zakopavali o koreny stromu, proste parada. :)

Posledni hodinu treku uz ale bylo znat, ze se blizime k hlavni trase Abel Tasman Coastal Walkway, cesty byly najednou az moc zpevnene, uz zadna prolizacka v lese mezi koreny, proste nuda. Ke konci nas ale cekaly docela pekne vyhledy, i kdyz v lese to bylo tentokrat skutecne hezci. :)

Do cile, kemp u chaty Anchorage, jsme dorazili v pet hodin.
Na to, ze jsme na hlavni trase tu je jen nekolik skupinek lidi, coz je super, snad to vydrzi i po zbytek treku.
Kratce po prichodu El projevila masochisticke sklony tim, ze tu vlezla do more. Brrrr! Ja to zkusil taky, ale zvladl jsem to jen po kolena, dal me pud sebezachovy nastesti nepustil. Radej at smrdim! :))

17.4.2012 (utery)

Vstavat jsme museli uz v sest hodin kvuli prilivu, cast dnesniho osmihodinoveho treku totiz vede pres misto, ktere lze projit jen sest hodin denne a vychazi to tak, ze abychom to stihli, musime vyjit nejpozdeji v osm. Ale jelikoz je toto misto az sest hodin odsud, musime vyrazit jeste v dobe prilivu, proto musime zvolit delsi trasu, High Tide Track k Torrent Bay, ktery priliv v techto mistech obejde. No zadna sranda, veda to je. :) Ty prilivy a odlivy jsou pro me vubec zahadou, kazdy den jsou v jiny cas, jednou dopoledne, jindy odpoledne… Delaji nam proste v tom trempovani bordel! :)

Po chvili jsme dorazili k brodu. Vlastne jsme se brodit ani nemuseli, asi o sto metru dal vedl pres ricku most, takze se tady na druhou stranu da dostat i suchou nohou. Ale komu by se chtelo jit o 100m vic, nez musi, ze? Takze jsem to vzal mokrou cestou. :)) Bylo to jak na lede, ty sutry tam silene klouzaly! Nicmene jsem tu klouzacku docela ustal a zaroven si tam overil, ze moje boty jsou vazne vodeodolny! Ale posledni tri metry mi to nakonec nedarovaly, hladina tam byla vis nez mam boty, takze jsem trochu nabral. Ale pohled na El, kterou v pristi minute cekal uplne ten samy osud, za to stal! :D

Mijeli jsme i Cleopatras Pools, krasne prirodni koupaliste tvorene mistni rekou, proudy tu dokonce misty utvarely virivky. Nemuset spechat na odliv, bylo by tu neskutecne! :)

Ptaci jsou tady strasne krotci, kdyz si nekde udelame pauzu, vetsinou se prileti nejaky prcek predvadet. Je to sranda. :) V Torrent Bay nam dokonce priletel delat spolecnost i vetsi macek… ja jej nepoznam, ale treba nekdo z vas jo…

Desetiminutovou zachazku jsme podnikli na plaz Sandfly bay. Meli jsme z ni trochu strach, protoze sandflies je pojmenovani zdejsich krvelacnych musek, ktere nam tady hodne otravuji zivot, ale nastesti tam nebyly, tak jsme se mohli jen pokochat vyhledem.

Dalsi pekne misto nas cekalo v mini kempu kousek za Bark Bay. Je to tady (na celem pobrezi) idealni misto pro kajaky, kez bychom si mohli dovolit pujcit si jej aspon na jeden den, to by bylo pohadkovy!

Po sesti hodinach jsme konecne dorazili do mista, kvuli kteremu jsme museli tak brzy vztavat, plaz u Onetahuti bay. Dokud jsem sem neprisel, nechapal jsem, proc muze byt priliv takovej problem… prece, kdyz to nejde po pobrezi, tak zajdu kousek do vnitrozemi a cely to obejdu, ne? Hm, ne, tady by to vazne neslo, sice se to z dalky zdalo byt jako snadny prechod, temer rovina, ale zblizka jsem si vsimnul, ze je to skutecne doslova ker na keri kam oko dohledne, tam by se skutecne clovek neprotahl. Takze dobre, ze jsme stihli odliv. :)
No a po dalsich dvou hodinach, ktere uz mym ramenum skutecne davaly hodne zabrat, nas cekal nas dnesni cil, taboriste Awaroa Hut Campsite.

Dnes byl trek celkem nuda, na to, ze je to Great Walk, tak nic moc. Podle me je to vhodny spis pro typy, kteri radi vysedavaji v plavkach na hezkych plazich, tech je tu skutecne nespocet. Ale to mi nestaci. :)

U vecere (dalsi ryze ze sacku) prisla dalsi krize, El chce boruvkovej kolac! A ja uzeny maso s horcici a ceskym chlebem! :))

Kemp je hned u plaze, kterou ted vecer primo pred ocima pohlcuje priliv. Kvuli nemu taky zitra muzeme vyrazit az v poledne, driv nas nepusti… Dnes rano nas vyhanel z postele v takovou nekrestanskou dobu a zitra nas pro zmenu bude zdrzovat… Tssss!

18.4.2012 (streda)

Vecer k nam zavital nezvany host, u stanu jsme nechali odpadky, do kterych se snazil dostat nejaky prerostly plysak. Nevim, jak se to zvire jmenuje, kazdopadne si jej pamatuju z muzea v NP Tongariro, je to jeden ze zdejsich premnozenych skudcu. Vyhnal jsem jej na strom a odpadky jsem pak schoval do stanu, tam si pro ne uz nastesti neprisel. Docela me mrzi, ze jsem jej nevyfotil, ale fotak byl to posledni, na co jsem v noci myslel, a navic si myslim, ze driv, nez bych stisknul spoust, tak by me sezrali komari za ziva.
Ze se spalo blbe uz psat radeji nebudu, o spani napisu radej zase az bude lepsi. :)

Zacal se mi parat spacak! Takovy prachy stal a uz ma v sobe peticentimetrovou diru! Poslat na reklamaci jej nemuzu, v planu jsou dalsi treky, tak doufam, ze to nejak vyresim s vyrobcem pres maily az se dostanu k netu… Drzte pesti! Jinak je to vazne super spolecnik, je v nem vazne teplo a prostorno, nechci jinej! :)

Rano nas potrapil priliv, dle „predpovedi“ nam mel uvolnit cestu kolem dvanacte, ale jemu se nejak nechtelo ustoupit, daval si poradne na cas! Zkouseli jsme jej obejit, prece jen nekde koncit musi, ale bylo to marny, byl kam oko dohledlo… museli jsme brodit! A to byl teda docela zazitek! Nez jsme vstoupili do vody, vsimli jsme si, ze v mistech, kde voda uz ustoupila, jsou spousty malych der (od nekolika milimetru po cca 3 cm) v zemi… pak jsme si vsimli, ze pred nama do tech der prchaji mali krabi! Predstava, ze si to bosej kracim po pude plne zahrabanych krabu nebyla teda z nejprijemnejsich, to vam povim! :)) Nicmene nebylo zbyti, my na druhou stranu potrebovali, cekat jsme nemohli, protoze hrozilo, ze bychom k dalsimu taboristi dorazili az po tme. Takze jsme se do vody vrhli. A zpocatku to docela slo, tam kde zrovna byla voda byl piscity povrch a krabi byli spis v tom bahnitem, takze to slo, vodu jsme meli asi po kolena a starost nam delalo tak maximalne udrzeni rovnovahy v mirnem proudu ustupujici vody a vsudepritomne musle, ktere tlacily do chodidel. Ale jakmile jsme prebrodili, prislo mnohem vetsi uzemi bahna! A tohle bahno, to teda bylo! Nohy se nam borily nekolik centimetru do mazlave hmoty, ktera strikala mezi prsty… no paradicka! :)) Sem tam neco pichlo, netusim, jestli to byl kamen, musle nebo krab a abych pravdu rekl, radej to ani vedet nechci… :) Kazdopadne jsme to prezili bez fyzicke ujmy. :))

Dnes se slo dost i kolem pobrezi, vetsinou po vyvysenych cestach, abychom se vyhli vode. Na pobrezi to uz bylo nastesti trochu hezci, obcas to tam ozivily balvany a skaliska. Vesmes ale nuda, na to, ze je to Great Walk. :)

Hodinu pred cilem nas cekalo misto, ktere pro me melo byt hrebem celeho treku, kolonie tulenu u Separation Point, na to jsem se strasne tesil. Bohuzel tam zrovna bylo tulenu jen par, ale k jedne dvojci jsme se prece jen dostali pomerne blizko, byla to mama s mladetem (ktere se ale porad schovavalo) a vubec si nas nevsimali. Jsou to vazne roztomili povaleci! :) Trosku si vycitam, ze jsem nesel bliz a nevyfotil vic fotek sirokouhlym objektivem i s pozadim, ale nechtel jsem vyrusovat, prcek se zrovna zakousl do mamy a dal se do krmeni. :))

Taky jsme tu narazili na nejhezci vyhled dne, podvecerni pobrezi. Tak aspon tak. :)

U chaty Whariwharangi Hut jsme pak uz jen ohrali veceri a po sesti hodinach putovani padli do spacaku, na povalovani se mimo spacak uz je tu vazne kosa.

Takze zlaty hreb treku mame za sebou, ted uz nas ceka jen dvoudenni cesta zpet do vychoziho mista. Bohuzel to budou pravdepodobne dva nejnarocnejsi dny, protoze budeme celou dobu stoupat lesem, musime od more nastoupat asi 1200 metru a El uz dnes vypadala, ze pojde… :)) Ale snad to dame bez problemu, jidlo zatim mame, i kdyz, vic bychom snesli, to je pravda… :) To mi pripomina, ze jsem tu schudnul, jsem ted jeste vetsi chcipak, ale to je zase jina pohadka… :D

19.4.2012 (ctvrtek)

Dnes jsme asi nic extra noveho nevideli, porad jsme jen stoupali do kopce. :)
Zpocatku to byl celkem snadny vyslap lesem po upravene ceste, ze ktereho jsme pak vysli na louky s celkem peknym vyhledem na okoli.

Druha polovina vedla taky lesem, ale tentokrat takovym poctivim… to uz bylo vyzivnejsi, bojovali jsme s koreny, prelezali popadane stromy, to uz vazne nebyla takova nuda. Ale zapotili jsme se. :)
Cas od casu se k nam na ceste opet pridal nejaky ptak a klidne i nekolik set metru s nama popoletoval, jako by na nas daval pozor. :) Jsou vazne zvidavi.

Jelikoz uz nejsme na hlavni trase, ale opet na Inland Track, jako na zacatku, tak tentokrat nespime ve stanu, plati tady nase Hut Passy, takze chrnime primo v chate Awapoto Hut. Ale nejsme tady sami, dnes tu spi i 5 zamestnancu DOC, sekali v okoli travu a kaceli a zpracovavali drevo. A byli az s podivem tisi, nedelali zadnej bordel a v osm uz lezeli ve spacacich. :)

A poznamka na zaver dne: Uz se oba nemuzeme dockat sprchy, uz mame hlavy cely rozdrbany! :D

20.4.2012 (patek)

V pul sedme jsme meli budicek, vsichni pracanti se najednou vzbudili a zacli si balit veci. Moc me to nevadilo, jelikoz jsem stejne nespal, takze jsem od te doby proste jen tak cumel na srumec kolem. :)
Kolem devate jsme meli podivanou, u chaty najednou pristal vrtulnik! :) Prvne chlapum odvezl veci a pak se vratil i pro ne samotne. Zbabele uleteli, misto toho, aby sli po svych, jako my! :))
Hned po leteckem predstaveni jsme se i my vydali na cestu.

Nevim, jestli jsem nesnedl neco halucinogenniho, ale celej den jsem po ceste videl kriklave fialovy houby! Fakt! :)

Dnes se mi i podarilo vyfotit i jednoho ze zvidavych ptaku, ktery mi dnes delal spolecnost. Ale jeste casteji se objevoval jeden mensi druh, ten byl ale tak rychlej, ze jsem nemel sanci jej zaostrit a vyfotit, skoda.

U chaty bohuzel nebyl zadny zdroj pitne vody a tak dnes poprve doslo na tablety… Nabrali jsme destovou vodu lehce nazelenale barvy a hodily do ni nase desinfekcni tablety. Voda zmenila barvu na zlatou. A ja mam se zlatavymi moky jen dobrou zkusenost, takze bylo jasny, ze tady zadne nebezpeci nemoci nehrozi! :) Pan prodavac nas pri predavani tablet varoval, ze voda po nich dostane vyraznou pachut, ale nakonec to nebylo tak hrozny, pripomnelo mi to jen navstevu u zubare a jeho chemii. :)

Dnes se slo dobre, stoupani nebylo nijak prudke a sli jsme zase tim sympaticky mechove chlupatym lesem, jako na zacatku. I kdyz jsem jej dnes chvilkami vubec nevnimal, porad jsem byl myslenkami nekde jinde, pekne jsem si dnes zamyslel. :)) Takze mi petihodinova cesta ubehla celkem rychle a prijemne.

Hned po prichodu zpet do Canaan Car Park jsme si zazalohovali fotky (v tomto smeru jsem uz hodne paranoidni), nacpali si pupky testovinama (ktery jsem si vylepsil chilli fazolema), otevreli jsme flasku vina, ktera tady na nas cekala a pred spankem jsme jeste mrkli na film (Boys Don’t Cry).

Takze jsme to, presto, ze nas nespavost nenechala ani jeden den odpocinout, zvladli bez ujmy, dosli jsme do cile. Za 5 dni jsme tu celkem v klidu po kopcich naslapali cca 80 km. A zaverecne zhodnoceni? Pocity mam smisene. U hlavni casti treku se mi az chce rict „nuda,“ mne osobne se tam hodne libilo jen na jednom miste, u Separation Point, a to je myslim, na Great Walk skutecme malo. Ne, ze by ostatni casti byly vylozene nejak nehezky, to ne, asi jsem proste jen cekal vic. Na druhou stranu tu ale byla i opomijena „druha“ trasa Inland Track a ta se mi libila moc! A to presto, ze vlastne cela vedla jen lesem. Ale zato kouzelnym! ;)

21.4.2012 (sobota)

Krasny rano, trava byla namrzla, v udoli se valel zbytek mraku a v rannim protisvetle to vypadalo uzasne!

Po snidani jsme se jeste prosli na pul hodiny vzdalenou vyhlidku Gorge Creek Viewpoint, ktera byla paradoxne pravdepodobne nejhezcim mistem z celeho putovani po Abel Tasman National Park!
Konec dobry, vsechno dobre! A ted se jede hledat sprchaaa! ;)

5 komentářů u „Insomnie pana Tasmana“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.