26.3.2011 (pondeli)
Rano jsem si privstal,i kdyz jsem nemusel do prace, budika jsem si nastavil na sestou, abych zkusil vyfotit reku u hostelu a nejake panorama pri vychodu slunce. Samozrejme z toho nic poradnyho nebylo, mraky se postaraly o to, aby zadny pekny svetlo nebylo. Nevadi, bude jindy, jinde.

Prisel dalsi okamzik, ktereho jsme se bali, privezli jsme nase auto do servisu na technickou… byli jsme si jisti, ze to bude hodne drahy… a nakonec to bylo hooodne levny! :) Auto bylo do hodiny hotovy a my nemuseli platit zadnou opravu, nic, jen 45$ za samotnou prohlidku plus znamku! Takze super, na pul roku mame pokoj!
Hned z garaze jsme jeli do vinice Matariki omrknout strojovy sber hroznu, ktery zrovna zacal. Nemeli jsme totiz vubec tuseni, jak to ty masiny muzou sbirat, a tak jsme byli hodne zvedavi. A jsou to teda vazne poradny stroje, velikosti mensiho rodinneho domu. :)) Porad sice netusim, jak to delaji, ale vazne to funguje, ocesou vsechny hrozny, ale zbytek neposkodi. Zvlastni a zajimavy. :)
A meli jsme to i s bonusem, Robyn nam domluvila, ze se na tech strojich muzeme svezt, takze zatim co TO sbiralo hrozny, my se kochali vyhledem na celou vinici!

Na obed jsme si udelali brambory a rozdelali jednu z konzerv, co jsme si nakoupili na cesty. A to vam bylo neco nechutnyho! To se mame na cestach vazne na co tesit. :-/ Mela to byt zeleninova smes s nejakou omackou, ale chutnalo to jako hnus s prichuti kari a hrachu, takze jsem to cely vyhodil a zasel si pro dalsi konzervu. :) Tentokrat volba padla na fazole s chilli prichuti a byla to mnamka! Pro tentokrat happy end. :))
Prisel cas odjezdu a louceni. S nekterymi starousedliky jsme se rozloucili uz driv, nez odesli do prace, ale chteli jsme se rozloucit hlavne s Dawsonem a Terrym. I kdyz loucit jsme se nechteli uplne nadobro, protoze jsme ve stredu planovali kratkou navstevu, abychom mohli vyzvednout postu (mela nam prijit karticka asistencni sluzby). S Dawsonem jsme si tedy jen letmo rekli ahoj (dal nam na cestu tasku ovoce :) ) a Terryho jsme nezastihli. Tak snad ve stredu.
Jeste jsme se stavili v Napier, chteli jsme najit nejaky levny asijsky obchod a koupit tam nahradu za nabijecku na mobil, kterou nam nekdo (pravdepodobne nejaky nemec) ukradl. Misto nabijecky jsme tam sehnali redukci z evropske zasuvky za 2$, ktera v kombinaci s moji evropskou nabijeckou poslouzi stejne. A ja si tam zrovna poridil novozelandskou zimni cepici za 3$, urcite se bude hodit. :)
Tak a uz nic nebranilo odjezdu. Prvnim vyletem po dlouhe dobe mel byt dvoudenni track v Kaweka Forrest Parku.

Cesta z Napier byla docela dlouha, ale pekna, opustena silnice se klikatila peknym okolim… Teda az na poslednich 18 km po prasne sterkove ceste! Ta byla vazne krkolomna… nezaradil jsem vyssi rychlost nez jednicku… nahoru, dolu, nahoru… navic zajet o metr mimo silnici, uz bychom leteli desitky metru ze strazu…
Asi v puli teto adrenalinove cesty nas zastavil brod pres reku. Reka byla docela rozvodnena, az jsem znervoznel, co to udela s nasim kombikem… na ceduli stalo, ze reku nemame prejizdet, pokud je voda v urovni cervene znacky… tam sice jeste nebyla, ale uz ji temer olizovala. El navrhovala okamzity navrat zpet, to jsem ale nemohl dopustit a proto jsem se rozhodl vyzkouset silu reky na vlastni kuzi. :) A prezil jsem, reka mela silu, ale nestrhla me, takze musi odolat i nase auto! A odolalo bez jakyhkoliv ztrat! :)
Ve zdravi jsme dojeli do cile dne, kempu u Makahu road, hned vedle reky Mohaka. Je to fajn misto, je to velka louka obklopena kopci, je tu nekolik grilu k dispozici, a je to zadarmo! A jsme tu uplne sami, takze klidek, jen sumeni reky! :)

Pred setmenim jsme jeste sli vyzkouset zdejsi specialitku, pet minut chuze vzdalene Mangatutu hot springs. Jsou to dva male bazeny, do kterych je sveden horky pramen. Takze horka prirodni koupel uprostred prirody, zni to skvele! Bohuzel to zrovna moc neteklo, takze jsme meli koupel jen vlaznou, ale i tak to bylo fajn. Jen clovek musi myslet na to, ze ve zdejsich horkych pramenech nesmi ponorit hlavu pod vodu, protoze pak hrozi vazne onemocneni, (nemoc doplnim).

Zatim co El si na noc zalezla do stanu, ja se rozhodl prenocovat pod sirym nebem. Byl totiz vecer bez mracku a tak jsem se rozhodl poradne prozkoumat nocni oblohu jizni polokoule. A stalo to za to, byla to pekna podivana, meteory si to svistely… Krom beznych veci, ktere na obloze vidite i vy na severu, my na jihu vidime dalsi dve galaxie, hec. :)

27.3.2012 (utery)

Noc byla v pohode, zima nebyla, jedinou neprijemnosti bylo vlko, ktere mi celou noc macelo spacak. Ale nic silenyho.
Po pomalem rannim rozjezdu jsme se nakonec dali na cestu, auto i stan jsme nechali v kempu, vzali si jen krosny s jidlem a spacakem (a fotakem :) ) a vyrazili na 3h track k chate Te Puia Lodge. Pekna cesta to byla, vetsinou podel reky, i samotna chata vypadala celkem utulne, bylo v ni sposta mista, varic, pitna voda, hned pred domem pristup do reky… Za cenu 15$ na noc. Navic se neplati tady na miste, ale az v nejblizsim DOC centru, lidi si tady proste veri, je to fajn. :) Nicmene my jsme se nezdrzeli, nase cesta cedla dal, k 45 min. vzdalenym horkym bazenum Mangatainoka Hot Springs. A ty uz teda horke vazne byly! Po ceste jsme uz byli celkem unaveni, takze tepla koupel prisla vhod. Ale nakonec nas to jeste vic znavilo, ja se tam potil snad i pod vodou. :) Ale v zime a bez nutnosti spechat dal, to tam musi byt pohadkovy. I prespat by se tam dalo.

Uz bylo sice cca 17h, ale my se rozhodli pokracovat dal, na vrchol nejvyssiho okolniho kopce – Makino summit (991m).
A takovy vycerpani, jako na teto casti tracku, si uz dlouho nepamatuju, to bylo vazne hodne vyzivny! V podstate to nebylo moc daleko, ale my museli zdolat prevyseni pres 400m, coz s tema krosnama stalo za to. Do toho me zacly rezat paty, moje nohy totiz jeste na novy pohory nejsou zvykly, takze to sakra boli! A bolelo to do doby, nez to prebila bolest kolenni jamky, do ktere se mi zarezavala moje orteza. Ale nakonec stejne veskerou bolest prebylo to vycerpani z vystupu. :) Obcas jsem mel pocit, ze prestavky na nabrani sil delame kazdych 5 metru, ke konci byl vyslap tak strmy, ze El neverila, ze vrchol zdolame. Ale zdolali, za 2 hodky jsme byli na hore! Jen skoda, ze jsme z te vysky nevideli zapad slunce, vsude totiz zavazely stromy. Ale asi bychom se ani tak nedivali, meli jsme dost prace se sledovanim cesty. :)

Ale ani to nebyl cil nasi cesty, az po dalsi pulhodince jsme dorazili do cile, k Makino bivouac, coz byl provizorni pristresek v lese, kde se pripadne dalo schovat pred destem. Uprimne, cekali jsme vic, na mape jsme zahlidli fotku neceho, co vypadalo mnohem lip nez toto, tohle bylo spis jako cesky krmelec v lese. :) Navic tam byl trochu bordel, takze jsme spali radej vedle pod sirakem. Tuto noc se pozorovani hvezd nekonalo, veskery vyhled prekryly stromy, ale aspon sem nefoukalo.

28.3.2012 (streda)

Moc jsem se nevyspal, bylo to z kopce, takze jsem celou noc klouzal dolu. :) Taky nas v noci cas od casu budilo zvirectvo. Ale i tak jsem se citil mnohem lip nez vecer :)
Zpatecni trek (jina cesta nez vcera) byl vetsinou (logicky) z kopce a navic nebyl tak strmy, takze to odsypalo mnohem lepe, ale radeji jsme sli pomalu, povrch docela klouzal a ja bych nerad zahucel dolu po prdeli. Doufal jsem, ze bych cestou mohl mit stesti treba na nejakou peknou fotogenickou inverzi (kdyz uz ani vychod slunce nebyl videt), ale diky tomu, ze jsme sli vetsinou porad lesem, jsem prd videl. Ale na chvili se les i otevrel a skutecne tam byla! Dole se valel mrak! :)

Po cca 2-3 hodinach jsme byli zpet u auta. V taboristi uz jsme nebyli sami, spolecnost nam delali opili kemperi. Jeste ze jsme sem nedojeli o den pozdeji.

Po skromnem obede jsme vyrazili autem dal na cestu. Dostali jsme mail, ze odeslani nasi asistencni karty se nezdarilo, takze do Fernhill se nevracime, rozloucime se mailem, jedem primo smerem na mesto Taupo, kde se pokusime najit kemp k prenocovani.
Cesta zpet byla pro auto horsi nez cesta tam, byla prevazne z kopce, takze jsme opet pripekli brzdy. Tentokrat se nam brod na zpatecni ceste rozhodne hodil, kdyz jsme do nej vjeli, brzdy zasycely a od nasich kol se vznesl mrak dymu… aspon jsme je zchladili. :)
Po ceste jsme opet obdivovali krasne pohledy do okolni krajiny, bohuzel ale nebylo kde zastavit pro fotku, aniz bych ohrozoval provoz. Ve meste Taupo jsme jeste vyuzili toho, ze tu maji levny supermarket a pro jistotu jeste prikoupili zasoby jidla. Kemp jsme se rozhodli hledat az dale, co nejbliz k nasemu dalsimu cili – Tongariro National Park.
Hned za mestem jsme se stavili na vyhlidku pri ceste. V dalce jsme videli pohori narodniho parku. Blby bylo, ze jedina cast, ktera lezela v mraku, byl prave nas cil dalsiho treku. Jsem zvedavej, co nas tam ceka. :)
Cestou jsem taky videl zatim nejhezci zapad slunce na NZ, odrazel se krasne v jezeru… A samozrejme nebylo kde zastavit a vyfotit jej.

Stan jsme nakonec postavili v Tongariro Holiday Parku, po 8 hodinach cesty. Rano to mame uz jen kousek k vychozimu bodu treku. Takze zitra ctyrdenni Tongariro okruh! ;)
Malokde tu je signal, doufam ale, ze pred odchodem na trek jeste na nejaky narazim, abych toto zverejnil. Pisu to v polospanku, tak snad jsem toho moc nezapomnel zapsat.