29.3.2012 (ctvrtek)

Ranni baleni na ctyrdenni Northern Circuit track v Tongario National Parku nam dalo vazne neskutecne zabrat! Hlavne je strasne tezky odhadnout mnozstvi potravin, to nam zabralo nejvic casu a stejne jsme trochu nervozni, jestli vyjde presne. :) A to by jste neverili, jak jsou ty konzervy tezky! :) A kdyz k tomu clovek pricte hmotnost fotaku se dvema objektivy, stativ a zbytecnosti typu spacaku, stanu, a obleceni, tak uz to je skutecne tezka vaha! Po prvnich zkusebnich kruccich jsem vedel, ze toto teda nebude vubec zadna sranda! A to jsem se na snidani poradne posilnil, sporadali jsme devet michanych vajicek! :))

Po desate hodine dopoledni jsme vyjeli smerem k vychozimu bodu treku – Whakapa Village, kam jsme prijeli uz po dvaceti minutach. Cestou jsme uz z dalky videli majestatni sopku Mount Ngauruhoe, kterou mozna nekteri znate z trilogie Pana Prstenu, kde je to pry Hora Osudu (Mount Doom), sidlo tech nejvetsich bidaku! A vazne vypadala az desive!
V infocentru jsme jeste koupili pro jistotu detailni mapu a zjistili, jake ma byt nasledujici ctyri dny pocasi. Pry ma byt hezky, jen ctvrty den by melo prset. Ale predpoved se muze kazdym dnem zmenit, tak snad to vyjde. Jeste jsme se poptali, jestli mame zvolit jen vystup na Mount Tongario (1967m) nebo se da zdolat i Mount Ngauruhoe (2287m). A zjistili jsme, ze i „Hora Osudu“ se da zdolat, ale je to extremne narocny strmy vystup s padajicimi kameny a nutnosti prelezat skaliska. S batohy to pry vubec nedoporucuji, ty bychom museli nechat dole. Ze sedla mezi horami by to byla trihodinova zachazka. Neni to tam nijak znaceny a tak je pry s neustale se menicim pocasim snadne se tam ztratit (i kdyz vlastne lezete porad jen primo nahoru ke krateru). Proto je nezbytnosti kompas, ktery my samozrejme mame, ale presto to zatim nechavame otevreny. :) Taky nam pani rekla, ze pokud tam pujdeme, tak nemame chodit do krateru, protoze muze byt plny plynu, ktery by s nama neudelal nic hezkyho…
Na parkovisti jsme jeste poobedvali spagety z konzervy, ktere byli opet naramne… hnusne! Je to brecka! Ja to snedl jen proto, ze vim, ze na treku se mi bude hodit kazda energie, jinak by to slo do kose! (Obrazne receno, tady totiz kose nejsou, odpadky si musite nosit s sebou.) Coz mi pripomina, ze jsme jednu konzervu podivne hrachove kari omacky nechali v kempu volne k dispozici, delalo se nam totiz spatne jen pri pomysleni na ni. :)

Po jidle jsme vyrazili, dnes nas tedy cekala asi nejjednodussi cast tracku, 10 km pomerne lehkym (na zdejsi pomery) terenem, cca 3 hodiny.
Sli jsme vazne zajimavou krajinou, sice je v podstate strasne jednoducha, ale zaroven strasne krasna… vsude jsou vetsinou jen kere a rostliny, ktere absolutne neznam, minimum vysokych stromu, takze jde videt do dalky na vsechny ty sopecne kopce v okoli. Tohle proste u nas neuvidite.

Mraky se tu obevuji z minuty na minutu, behem nasi cesty sopka Ngauruhoe v dalce uplne v mraku zmizela. No snad nam vyjde ta predpoved. :)
V podstate jsme se celou dobu jen priblizovali k pohori Pukekaikiore. Kousek pred nim jsme se ubytovali ve stanu u chaty Mangatepopo (1250m). (Mimochodem i kazde misto pro stan si musite predem zarezervovat a zaplatit pres net.) I kdyz spime ve stanu, tak v kazde zdejsi chate muzeme vyuzit plynovy varic a doplnit zasoby vody, coz je super!
Prisli jsme akorat vcas abychom se najedli (vynikajicich cinskych nudli :) ) a vyrazili se ven pokochat zapadem slunce.
A bylo to vazne neuveritelne krasny, jestli jsem v minulym prispevku psal o nejhezcim zapadu, dnes to musim opravit, ten dnesni byl nej!! Zapadajici slunce kreslilo neuveritelne barvy na ty obrovska skaliska. Svetlo se menilo z vteriny na vterinu, takze jsem ani nestihnul vytahnout stativ, vsechno jsem strilel z ruky, aby mi nic neuniklo… :) Krasa! Jsem spokojenej, muzu jit spokojene spat a nabrat sily na zitrejsi minimalne osmihodinovy trek! :)

30.3.2012 (patek)

Asi je to tu kouzelny, kdyz jsem fotil zapad slunce, tak tu byly mraky, ktere dodavaly stmivani pohadkovejsi atmosferu, ale nez jsem sel spat, tak absolutne vsechny zmizely! To asi proto, abych se pred spankem mohl pokochat nocni oblohou, tak to je! :))
V noci bylo znat, ze jsme uz ve vyssi nadmorske vysce, zima tady trochu pronikla i do meho doposud krasne tepleho spacaku! Ale zatim to nastesti neni nic extremniho, spat se v tom furt da. Taky vitr o sobe dal v noci vedet, chvilemi jsem myslel, ze nas i se stanem odnese… nastesti mam s sebou spunty do usi, takze jsem mohl delat, ze zadny vitr neexistuje! :))
A rano se do te zimy teda vazne vubec nechtelo! Nebyt vedomi, ze nas dnes ceka nejdelsi trek, tak bychom asi nevylezli, takto jsme ale ze stanu vyskocili uz pred sedmou rano. Zima nas ale nastesti pomalu zacala opoustet v chate s prvnim usrknutim horkeho caje z esusu. :)
Na cestu jsme vyrazili pred devatou ranni a bezprostredne po startu to byla krasa, ranni svetlo i tady krajine moc slusi…. ale o vterinu pozdeji prisel neuveritelny sok… Vedeli jsme, ze drtiva cast naseho dnesniho putovani bude po nejoblibenejsim a zaroven nejfrekventovanejsim zdejsim treku (Tongariro Alpine Crossing), ale to, co jsme videli nas malem posadilo na zadek… Davy lidi jak na brnenskym Namesti Svobody! :( Bohuzel jsme meli tu smulu, ze jsme vyrazili zrovna v dobe, kdy se na trek vydal nejaky skolni vylet… autobus je spolecne s jejich mini-batuzky vyhodil na jedne strane treku a na druhe strane je zase vyzvedne. Vypadalo to, ze jsou na podobnym vyletu snad poprve, protoze vetsina z nich mela tenisky, rifle, walkmany… vybaveni, ktery bych ja osobne na horach necekal. Co vam mam povidat, strasne me to otravilo, nejradej bych tu lital a fotil potucky v rannim svetle a takto se jen musim vyhybat turistum. Uplne mi to zkazilo dojem z tak vyjmecnyho okoli, nemohl jsem jej vnimat a je nevnimat. Nastesti se ten dav postupne cca po 3km roztrhal, tak uz to nebylo tak hrozny.

Dnes jsme vlastne meli „jen“ obejit skoro celou horu Ngauruhoe.

Uzasny je, ze kazdou minutou vazne vypada uplne jinak, chvili videt je, chvili je schovana v mraku… Kdyz jsme k ni dorazili, mohli jsme se vydat i na jeji vrchol, coz je nadherny krater, ale jak uz jsem psal, byla by to zachazka vazne narocnym terenem na minimalne 3 hodiny, a navic uz „dole“ u hory strasne foukalo a byla kosa (jeste, ze jsem si koupil tu vetrovku) a na vrcholu hory sedel mrak, tak kdo vi, co bychom videli… Taky jsme si jeste nebyli jisti, jak cely den bude probihat, takze jsme se rozhodli, ze radeji zdolame jen vrchol vedlejsi hory Tongariro. To byla zachazka jen na hodinu a pul a s lehcim terenem. Taky jsme si rekli, ze z nej alespon bude hezky vyhled prave na Mt Ngauruhoe, coz byla pravda.

A na vrcholu jsem ztratil ocnici od fotoaparatu. :( To by nebylo nic hroznyho, ale on to byl jen pocatek jedne foto-katastrofy…
Pocasi pres den vubec nepralo fotkam, okoli halily mraky, svetlo se nekonalo, jen vyjmecne nekde nejake paprsky vysvitly…
Po sestupu z vrcholu jsme po sypkem povrchu z hodne strmeho kopce mijeli Cerveny krater. Krasne rude barevne misto s „vuni“ siry. V tesne blizkosti kolem nas nepretrzite vyveraly sopecne plyny.

Kousek niz nas cekala krasna podivana v podobe malych dokonale fotogenickych jezirek Emerald Lakes!

Jenze! Kdyz jsem si je chtel vyfotit, tak mi umrel fotak! Dozil! Pri druhe fotce se mu uplne urvalo zrcatko! A zrcadlovka bez zrcatka bohuzel jaksi nefunguje! Takze k uz zminovanym zavadam (nefunkcni LCD displej a sanky pro blesk) se pridali dalsi: fotak nemeri expozici, neda se s nim ostrit a logicky, v hledacku je naprosta tma! Jsem bez fotaku, kdyz nejsem ani v polovine pobytu na NZ… To je mirne receno k nasrani! Moje nalada se zmenila o 180 stupnu. Uz se mi ani nechtelo na dalsi planovanou zachazku k vetsimu jezeru (Blue Lake), na kterou jsem se tesil. Zkousel jsem sice i tak dal fotit, ale odhadovat expozici a kompozici bez moznosti ostrit a zkontrolovat vysledek na lcd je proste na hovno, takze je pravdepodobny, ze z tech fotek vubec nic nebude. :(

Ale i svetle stranky to melo… Tim, jak jsem myslel uz jen na rozbitej fotak, jsem najednou nemyslel na unavu a bolest a mel vic energie nez celej den pred tim…
Posledni dnesni usek vedl hodne fascinujici krajinou, vsude kolem nas byly balvany lavy vyvrhle sopkami. Neda se popsat, jak to na cloveka pusobi… Desive, pekelne! Navic, tato trasa nelezela na „hlavni tepne,“ takze jsme tudy prochazeli sami. I kratke brozeni se sopecnym prachem se konalo.
Nebyt zatazeneho pocasi a mit funkcni fotak, tak by se tu daly nafotit fantasticky fotky, takto budu rad, kdyz z toho vyleze aspon neco.

Kolem pate jsme po neco malo vice nez osmi hodinach dorazili do dnesniho cile, Oturere Hut (1360m), chata opet na krasnym miste.
(Foto asi nedodam)
Z druhe strany je hezky vodopad, ten ale snad dukladneji prozkoumame az zitra pred tim, nez zase vyrazime dal.

Dnesni trek byl mnohem snadnejsi nez jsem cekal, sice tu byly i tezsi useky, ale ve srovnani s vystupem na vrchol Makino to byla porad sranda, i kdyz to dnes trvalo mnohem dyl.
Pred setmenim se jeste vic zatahlo, coz vytvorilo hodne efektivni cervene svetlo v okoli Mt Ngauruhoe, pravy Mordor! :)
(Foto asi nedodam)

Duha a mohutny rychle se priblizujici cerny mrak v dalce (o kterem v predpovedi nebyla ani zminka :) ), nevesti nic dobreho… opet nevime, co nas tu v noci ceka. Ale obyvatele chaty nam rikali, ze kdyby bylo nejhur, tak uvnitr pro nas nejaka volna mista jsou… :)

31.3.2012 (sobota)

Ze prsi jsem si vsimnul az rano, kdyz jsem si vytahnul spunty z usi. :) Ale nakonec se zadna pohroma nekonala, v podstate jen hodne silne mrholilo. Jen s tim rozdilem, ze uz jsem na obloze zadny mrak nevidel, my se totiz probudili primo v mraku! Ocividne jsme docela vysoko. :) Takovy podminky se nam sice na trek nehodili, ale i tak to bylo pekny. :)
Jelikoz nas dnes cekal skutecne jednoduchy trek (jen cca 2-3 hodiny), tak jsme ze stanu nemuseli spechat a mohli chvili cekat, az se pocasi umoudri… Chteli jsme vyuzit casu a podivat se na moje fotky aspon ve fotaku… dali jsme moji pametovou kartu do fotaku El (muj nema funkcni displej) a v tom, aby toho nebylo malo, se vysrala pametova karta! Fotak vypsal chybovou hlasku a karta se uz nenacetla v zadnym fotaku! Takze veskery fotky z naseho cestovani jsou pryc! :( Myslim, ze je to tim, ze jsem mel zalozenou pametovou kartu od nejmenovaneho nemeckeho vyrobce… uz driv jsem mel s jejich kartou problem… a to je pouzivam JEN jako zalozni, kdyz uz mam ostatni plne (jako ted). Takze kdyz pametovou kartu, tak Sandisk! Ty pouzivam leta primarne a nikdy se mi zadna nepokazila (i kdyz vim, ze taky muze). Mozna by nekdo mohl namitnout, ze je to moje chyba, ze bych si mel fotky zalohovat… Jenze to ja delam, fotky pravidelne zalohuju jak do NTB, tak na zalozni HDD! Jen na tech cestach bez elektriny to neni tak snadny… proto jsem ztratil fotky z nejfotogenictejsiho mista, co jsme zatim navstivili. :-/ No nic, jde se dal, jsou i horsi veci. :)

Kolem poledne dest polevil, tak jsme vyrazili. Celou cestu jsme mohli obdivovat fascinujici siluetu Mount Ngauruhoe, z teto strany ji to sluselo jeste vic, byly videt pozustatky ctyr lavovych rek, ktere se z ni kdysi valily. Dnes to byla skutecne snadna prochazka. Zacala vulkanickou krajinou, rovinou posetou vulkanickymi kameny a zajimavymi rostlinami. Dokonce jsem si to tu i vyfotil na muj dvoudolarovy fotoaparat, takze jestli vyjde negativ (cernobily), jednou ji sem treba pridam. :)
Pozdeji se pusta krajina i trochu zvlnila, ale porad to byla pohoda. Nakonec nas cesta zavedla do uplne jineho prostredi, do husteho krasne zelene chlupateho lesa! :) Neuveritelny, udelate jen jeden krok a jste z na prvni pohled mrtve krajiny najednou v prostredi, kde je zivot videt na prvni pohled. Az tady nas potrapilo trochu prudsi stoupani, po kterem nas cekal uz jen kratky sestup k dalsi chate, Waihohonu Hut (1150m).
Jsme tady asi jedini, co dnes spi ve stanu. A neni se cemu divit, ze ostatni voli radeji interier chaty, ona je to totiz spis takova vila, na chatu vazne docela luxusni velky objekt s uzasnym vyhledem na panorama, kteremu opet dominuje Mount Ngauruhoe. Pekne.
Po postaveni stanu a kratkem odpocinku jsme si jeste odskocili k dvacet minut vzdalenemu Ohinepango Springs, jednomu ze zdejsich pramenu, kde jsme narazili na zajimave pestre zbarvene kaceny. :)) (foto samozrejme nemam :) ).
A pak uz jsme jen relaxovali v chate. Teda jestli se da relaxaci nazvat premytani o vhodne a cenove dostupne alternative pro muj nefunkcni fotak. :-/ Ale ted uz je cas jit si lehnout do stanu, zitra nas ceka delsi (min. 6 hodin) trek zpet na vychozi misto, Whakapapa Village.

1.4.2012 (nedele)

Rano me vzbudilo az nastvane postuchovani El… dostal jsem vynadano, ze jsem zapomnel nastavit budika, protoze jeji hodinky ukazovaly pul osme a my prece meli vstavat uz v sedm! Ale ja v tom byl nevinne! To se jen i u nas konecne posouval cas! Mne se muj chytry mobil sam prenastavil, ale El ma hloupe hodinky, ktere to nezvladly… :)) Kazdopadne uz od vas casove nejsme dvanact, ani jedenact, ale deset hodin dopredu. :)
Po velezeni ze stanu jsme byli lehce v soku, nas stan byl zmrzlej! Temer kazdou noc, se nam na nej vysrazi voda, ale tentokrat to byl primo led! V noci byla asi vazne zima! :) Dobra zprava ale je, ze my to ve spacacich nijak zvlast nepocitili, asi mame vazne kvalitni, ktere mirny mraz nijak zvlast nerozhodi.
Bohuzel uz nemame zadne pecivo a tak jsme si zasli do chaty udelat na snidani cinske nudle… no hnus, velebnosti! Ale zato ten vyhled z chaty! Hora Ngauruhoe primo pri vychodu slunce v plne krase!

Kolem devate jsme se vydali na cestu a hned po nekolika malo minutach udelali prvni zastavku, na ceste jsme totiz narazili na puvodni, historickou chatu Waihohonu, ktera je zanechana temer v puvodnim stavu, jak byla postavena v roce 1904. Bylo tam celkem utulno, vsude dobove fotky a predmety… jen postele tentkrat meli nejake male, ja bych se tam vyspal mozna tak v sedu…

Nase cesta vedla opet rozlehlymi planinami, jen s tim rozdilem, ze cim dal jsme byli od sopek, tim vic pribyvalo rostlin (schvalne nepisu zelene, byly spis barev podzimnich). Normalne si na rostlinstvo moc nepotrpim, ale na celym tomto ctyrdennim treku jsem byl jako uchylnej botanik, kterej osahava vsechno, co roste… Flora je tu totiz uplne jina a na dotyk me uplne fascinovala… Hlavne zdejsi ruznobarevny mech… to je pozitek! :D
Po mirnem stoupani jsme se dostali k jezeru Lower Tama, od ktereho jsme si jeste udelali zachazku k vyse polozenemu jezeru Upper Tama.

Znacnou cast dnesniho putovani nam delala spolecnost sopka Mount Rhuapeha, ktera by prave odtud mohla vypadat naprosto uzasne! Ale to by se pred nama vetsinu dne nemohla napul schovavat v mraku… skoda.

Poslednim spestrenim naseho putovani byly moc pekne vodopady Taranaki Falls.

Od tech nas delila uz jen hodina cesty zpet k nasemu autu ve Whakapapa Village. A prezili jsme to! Ve zdravi jsme dokoncili nas prvni ctyrdenni trek! Dokonce i potraviny nam nakonec vysly presne! :) Jo a to jeste jsem zapomnel napsat, ze hned v patek se mi podarilo udelat o kamen diru v jedne ze dvou nasich PET lahvi na vodu, takze nam kazdemu musel od te doby stacit na kazdy trek jen litr vody… :))
Byly to super ctyri dny! Sice se mi tam rozbyl fotak (coz me neuveritelne sere) a neodnesu si z nej ani zadne fotky, ale presto to bylo putovani pro me zatim nejzajimavejsi krajinou, co jsem videl… Je to tu proste jiny, krasne jiny! :)