Mam abstak. Mam silenej abstak po vyletu do prirody. Jen tak si sednout nekde daleko od lidi, cumet na krasu kolem, premyslet si a jen tak byt…

Prace mi nedovolila vycestovat na delsi dobu, ale vikendove dobiti baterek se taky pocita. Za cil jsem si vybral vrchol nedaleke hory Table Mountain, kde jsem chtel jednu noc prespat a pak vymyslet, co dal. Uz jsem mel ptakticky domluveny odvoz na 20km vzdaleny startovni bod, kdyz mi Ondra pripomnel, ze se tam da dojit pesky lesem primo „z domu“. Takze jsem v patek (23.7.) vyrazil z rance na vyslap do lesu a hor.

Ke spacaku jsem si pribalil kytaru, knihu, zapisnik a poradnej zvanec s tim, ze si nahore poradne uziju pohody a samotarske introvertni romantiky. :))
Uz po hodine chuze jsem narazil na medvedi hovno. Pocit na hovno, to vam povim. :) A chvili na to na spoustu cerstvych medvedich stop v blate. Takovych nejakych zmatenych, mirily snad do vsech svetovych stran, takze jsem jim klidne mohl byt v patach. A co hur, stopy to byly mensi nez posledne, takze to teoreticky mohla byt medvedi rodinka…

A v jednu chvili jsem ho potkal! To kdyz z housti najednou vystartovala velka tmava koule…
Ne, kecam, vyplasil jsem „jen“ losa. (Nebo soba? Mam v tech dvou porad bordel.) Vypadal jinak, nez jak jsem si ho predstavoval, byl mnohem mohutnejsi a s dlouhou cernou srsti, takze ve me vazne hrklo, ze je to medved, Vystartoval tak rychle, ze kdyby se rozbehl proti mne, byl bych tak paralizovanej, ze bych nestihnul ani sahnout po bear sprayi. Nicmene krasnej zazitek.

V nejstrmejsi cast vyslapu do hor mi dala zabrat, dokonce jsem presel do rezimu chuze, ktery jsem si pro sebe nazval „pata – spicka – pata“. :) Bylo to strmy a nekonecny (mrrca ten den asi malo papal), musel jsem delat tak kratky kroky, ze se me navzajem temer dotykala chodidla… pata, spicka, pata…
Ze jsem v ruce tahnul moji novou kytaru, mi na ergonomii chuze taky nepridalo. Snazil jsem se drzet hesla „stale kupredu“ – jit klidne pomalu, ale hlavne nezastavovat. To se mi osvedcilo.

Kousek pred vrcholem jsem potkal sestupujici par hledajici zavetri pro stan. Moc jsme toho nenakecali, vsichni tri jsme uz byli vetrem celkem promrzli a stejne jsme se pres ten vichr skoro neslyseli. Nahore na hore to fucelo tolik, ze jsem se radeji vubec nepriblizoval k rimse/okraji hory. Pohazovalo si to se mnou jak s hadrem. Tady uz taktika „stale kupredu“ nebyla vubec realna. :)
Nicmene za ty vyhledy z vrcholu ta fuska a kosa staly…

Chtel jsem za kazdou cenu spat primo na vrcholu hory, abych se mohl tou krasou co nejlepe kochat, ale na Stolove hore nejsou zadne stromy, ktere jsem potreboval pro pristresek, takze trvalo chvili, nez jsem nasel vhodne misto pro nocleh. Utaboril jsem se ve krovi. (Mozna to mel byt puvodne strom, ale vitr mu v nej nedovolil dospet.) S pomoci plastenky a provazku jsem si postavil provizorni strechu, abych bez uhony preckal i mensi nocni dest.

Nicmene to co se na me hrnulo naznacovalo poradnou prutrz, z dalky se na me valila cerna mohutna bourkova mracna. Kdyby bourka skutecne prisla, mel bych tam nahore velky problem. Trochu se mnou cloumal strach a ja premyslel, jestli radeji nesestoupit dolu, ale nakonec jsem to risknul, jen jsem si vsechny veci pobalil tak, abych pripadne mohl co nejrychleji zmizet. Abych minimalizoval moznost nocni navstevy medveda, vsechno jidlo jsem nacpal do mensiho batohu a odnesl asi 100 m od meho taboriste. Spravne by se jidlo melo vytahnout vysoko na strom, ja se ale musel spokojit s puklinou ve skale. Aby to pripadny zlodej mel tezsi, jeste jsem to trochu zaskladal balvany.

Kdyz uz jsem mel vsechno nachystany, trochu mi otrnulo a dostal jsem skvelej napad! Zkusim curat po vetru z hory! Bude sranda! Zarucene padne svetovej rekord v curani do dalky! :D Blbej napad. Sotva me moje tekutina opustila, vitr ji promenil v aerosol a poslal do vsech svetovych stran. :))
Z vetru jsem byl hodne promrzlej (s mym curanim tohle uz ale nema nic spolecnyho! :D), takze mi chvilku trvalo, nez jsem si to ve spacaku dokazal zahrat na prijemnou teplotu. Sice jsem mel v zaloze nouzovou hlinikovou termofolii, ale vzhledem k tomu, ze bourkova mracna uz byla temer nade mnou, radej jsem si ji nechal pekne od tela. A v noci dest skutecne prisel, bourka se ale nastesti nekonala. Muj pristresek zafungoval na vybornou, ani kapicka se ke me nedostala. Spalo se mi prekvapive dobre. Az na jedno nocni probuzeni vyplasenou veverkou. Budik me ze spacaku vytahl uz neco po pate hodine, chtel jsem videt, jak vypada okoli zalite rannim svetlem.

Hned po ranu me potkala mala tragedie. Neco se mi v noci dostalo do batohu s jidlem! A to „neco“ mi uzralo nejen jidla, ono to sezralo taky podstatnou cast batohu! A do jidla, ktery to nestihlo sezrat, to nasralo! No nenasralo by vas to?! :D Do plechovky fazoli se to nastesti nedostalo, to bych byl teprv nepricetnej! Ale stejne jsi svine, veverko! :D (Pry to mohla byt „Pika“, ktere chutna vsechno, vcetne batohu.) Zpocatku mi toho zvirete bylo dokonce lito. To kdyz jsem kolem batohu objevil pomerne dost krve – predpokladal jsem, ze na nej spadly balvany, ktere jsem nad batohem nechal. Az pozdeji jsem zjistil, ze je to zmokly rajcatovy prasek, na kterym si ta potvora pochutnala! :)

Zalezl jsem jeste do spacaku s tim, ze si jeste zalenosim, zahraju na kytaru, pripadne neco prectu a vymyslim, kam pujdu dal. Moc dlouho jsem v nem ale nepobyl, ze spacaku me dostala navsteva dvou obrovskych svistu (cca 60 cm na delku plus ocas). Vydesen Aaronovou historkou o tom, jak bobr dokaze cloveka zabit prokousnutim tepny, jsem s nimi chvilku hral na honenou, abych je vyplasil a donutil se stahnout. Nakonec jsem to vzdal, pred hlodavci nemam absolutne zadny respekt! Takze jsem si zase zalezl do spacaku, brnkal si na kytaru a psal poznamky a asi 4 m ode me si na vegetaci pochutnaval jeden z tech provokateru. :)

Jelikoz jsem byl najednou prakticky bez jidla, rozhodl jsem se, ze se zacnu uz pomalu loudat zpet k ranci a na dalsi kratsi vyslap pripadne vyrazim v nedeli. Mel jsem silne psavou naladu, takze me to ani nemrzelo. Cestou jsem nasel peknou ksiltovku, kterou sem vitr zaval kdo vi odkud. Nedavno jsem zrovna premyslel, ze si nejakou proti slunci poridim. Bohuzel se tady ukazalo, ze ksiltovky se nedelaji v „dredatych“ velikostech, takze mi je na prd. Skoda.
Abych si moji necleharnu (Table Mountain) poradne prohledl, rozhodl jsem se, ze se pred sestupem vyskrabu jeste na vedlejsi kopec. Tam jsem potkal par ze vcerejska, coz je asi potesilo, protoze jsem tam mohl vratit ksiltovku svemu majiteli. :)

Pak jsem za doprovodu kolibrika sestoupil do lesu. (Zajimavy, neni to tak dlouho, co jsem se bal jit do kanadskyho lesa, a najednou si to tam sinu sam a zadny zvireci nebezpeci si moc nepripoustim…)
A v tom jsem uvidel orla! Tenhle vylet byl hodne o krasnych zvirecich setkanich!

Zpatecni cesta me prekvapila svoji delkou, cekal jsem, ze dole budu raz dva, ale byla to streeeekaaaa…Coz me ale nijak zvlast nevadilo, mel jsem ten den hodne premyslivou naladu, takze jsem cestou mel co delat. :) Ale zamyslel jsem se natolik, az jsem v lese na jednom miste spatne odbocil. Uvedomil jsem si to sice zahy, ale mel jsem chut objevovat nove cesty, tak jsem pokracoval. A dobre jsem udelal. Diky tomu jsem zazil nejintenzivnejsi zazitek meho kratkeho vyletu. Z niceho nic se prede mnou z housti vynoril majestatni jelen. Hledeli jsme si z oci do oci, jako by se zastavil cas. Mel krasnou hlavu s dokonale soumernym bujnym parozim. Barvu mel kremovou svetle hnedou, az skoro bilou. Pusobil andelsky a ja mel pocit, ze prave prozivam neco az mysticky krasnyho. Chvili jsem si zahraval s myslenkou, ze pomalu sahnu po fotaku, ale nakonec jsem se rozhodl, ze si radeji vychutnam tu chvili. Nadhera!

Tim se dostavam k omluve, ze svy texty casto nedostatecne prokladam fotkama…
Ale ono proste…  Nekdy je nejlepsi (tam) proste jen byt.

mrrca, the filosof :))