Tentokrat spis vycet faktu o nasi ceste na „nas“ kanadsky ranc. Cteni spis pro rodinu a nejblizsi kamarady, v podstate zadny velky vzruso. I kdyz

 

Nase cesta do Kanady zacala 12.4.2016 na brnenskem letisti, kam nas odvezli nasi. Mati se tam pekne vyradila s fotakem, zdokumentovala kazdej nas prd. Tolik fotek nemam snad za celej svuj dosavadni zivot. :))

Po dvouhodinovem letu nas cekalo vic nez 12 nocnich hodin na londynskem letisti Standsford. Na tamnich lavicich jsem zkousel ruznorode polohy, lec usnout se mi nepodarilo. Hned po priletu jsem se na zkousku pokusil pripojit k wifi, abych zjistil, jestli je gratis… a byla! Super, pozdeji se muze hodit. No… pozdeji… zdarma je jen prvni hodina, ktera mi ubehla, zatim co mi mobil odpocival v kapse. Grrrr… Budiz to ponaucenim pro ostatni. Jedinou pozitivni veci na tomto prestupu bylo freeganstvi (tohle cizi slovo zni proste lip nez „prohrabavani popelnic“). Vysvetlim. Do letadla muzete vzit tekutiny maximalne v 0,1L lahvickach, pokud mate v lahvi tekutin vic, musite ji nechat na letisti – proto se muze vyplatit zkontrolovat popelnice pred odletovym turniketem. :D Teda, ne ze bych se tam hrabal v popelnici a ne ze bych kolem nich za timto ucelem smejdil, jen jsem si pri jedne z mych nocnich obchuzek vsimnul, ze na kosi lezi neotevrena plechovka… mnam, ten dzus mi bodnul! :D Jesteze se nedelaji 0,1L plechovky! :)

Na Islandu jsme pristali po trihodinovem letu. Na prestup jsme meli cca 7 hodin, takze ani tady jsme se z dosahu letiste nedostali. Kuriozni je, ze je tady vyslovne zakazano na letisti spat a varit. No co, plynovou bombu jsem s sebou stejne nemel. Janca casu vyuzila tvorive a malovala si. Jo, ona si pro tento ucel s sebou z Cech vazne tahla barvicky! :) Ja se mezitim porozhlednul aspon po blizkem okoli letiste.

2016-04-13-132912 2016-04-13-113433

2016-04-13-1137562016-04-13-114306Zaverecny let z islandskeho letiste Reykjavik/Keflavik do kanadskeho Edmontonu trval jen necelou hodinu! Odletali jsme ve ctyri, priletali v pet. Tryskac hadra! No dobre, kdyz do toho zapocitam i casovy posun, tak to bylo cca sedm hodin. :) Behem letu jsem s vdekem vymenil vsechna ma zalozni eura za sendvic a chipsy (nejak mi nedocvaklo, ze v Londyne ani na Islandu s eurem nepochodim) a u filmu si uzival relativniho komfortu (ve srovnani s predchozimi lety). Vyhled z letadla na kanadskou pudu nas (nemile) prekvapil. Kanadu jsem si predstavoval jako HORNATOU divocinu a ona to je pritom… placka! :( Teda zatim! ;)2016-04-14-002916


Z kanadske imigracni kontroly jsem mel trochu strach. Dle internetu tam clovek muze pohoret na cemkoliv, vzal jsem si proto co nejvic dokumentu, ktere by mi meli zarucovat bezproblemove ziskani pracovnich viz na cely rok. Mel jsem s sebou vypisy z bankovnich uctu (abych dokazal, ze mam dost financi na preziti, kdybych nenasel praci), mailovou komunikaci dokazujici, ze mam kde prespat (i kdyz jen prvni den :) ), dopis z kanadskeho imigracniho (v podstate predbezne elektronicky schvalena viza), vypis z rejstriku trestu, blablabla… Chybela mi zpatecni letenka (tu jsem chtel ukecat financni rezervou na jeji nakup) a zdravotni prohlidka (proste jsem ji tak nejak nestihl… a nebo jsem za ni proste nechtel utracet? :D ), takze jsem byl trochu nervozni. Veril jsem ale, ze s heslem „s uprimnosti nejdal dojdes“ to proste musi dopadnout dobre. Nakonec jsem pani za prepazkou predlozil jen pas a dopis z imigracniho a slo to celkem rychle: – Co budete v Kanade delat? – Cestovat a snad i pracovat. – Mate uz jistou nejakou praci? – Zatim ne. – Ve ktere oblasti se budete po dobu pobytu zdrzovat? – Netusim. Uvidim dle situace. – Jak dlouho se zdrzite? – Netusim. Ale pracovni vizum by melo byt snad na rok. (mrk mrk :D )

A mam to! Ahoj Kanado, tady me mas! :)

V autobusu nas prekvapil ridic, kdyz nam, po tom, co jsme mu pred tvari zamavali dvacetidolarovkou, s (milym) usmevem sdelil, ze drobne nevraci. Po par minutach paniky a behani po letisti jsme dvacku rozmenili, autobus stihli, vhodili bura za osobu do kasicky a nechali se dopravit do Edmontonu. Hned jsme vyrazili za Kelci, edmontonskou couchsurferkou, ktera nam na posledni chvili poskytla azyl pro prvni noc na americkem kontinentu. Je to mila zenska, studuje permakulturu (coz je nam blizky) a pusobi prijemne alternativne (coz je nam taky blizky). :)) Knihovnu ma plnou zajimavych kousku o umeni, cestovani a farmareni, takze jsem si udelal nejaky poznamky a tesim se, az se k nekterym z tech kousku dostanu.

2016-04-14-164817

A konecne jsem se dockal! Po dvoudennim bdeni spanek!! Janci se to povedlo uz na letisti, ale ja zabral az tady, na zemi obyvaciho pokoje tohoto utulnyho bytu s placatym vyhledem. :)

2016-04-14-150150

Dalsi den jsme co nejdrive vyrazili do ulic, abychom se brzy dostali na jih, do nasi 500 km vzdalene destinace – na Gladstone Mountain, kde jsme prislibili pomocnou ruku pri zvelebovani tamniho rance.

(Abych nezapomnel, sotva jsme pristali v Kanade a uz jsem mel moznost koupit travu a houbicky. Ja mam na tohle nejak stesti. Nekoupil jsem! :) )

Cestou jsme se zastavili v nejblizsim obchode. Na vterinku jsme se v nem rozdelili a kdyz me pak Janca zase nasla, klabosil jsem s chlapikem, ktery tam doplnoval zbozi. Janca se jen podivila, jak je mozny, ze se tak snadno zacnu bavit s cizim clovekem, a zmizela za dalsi regal. Kdyz jsem ji za dalsich deset vterin dohnal, uz klabosila i ona. Lide jsou tu tak nejak pratelstejsi, pro zahajeni hovoru jim staci, ze je zaujme vas uces nebo krosna na zadech a uz se mele. Je to prijemny.

Na netu jsme zjistili, ze jsou celkem levne jizdenky do Calgary, tak jsme vyrazili pesky napric mestem na autobusovy nadrazi. Mimochodem, nenechte se zmast usmevem, Edmonton nam do oka vubec nepadnul. Pusobi tak nejak puste, sede.

2016-04-14-180016

Ukazalo se, ze na miste je jizdenka o 30 CAD drazsi nez na netu. Na nadrazi byla zdarma na wifi, tak jsem se poptal jestli je mozne si koupit jizdenku pres net a usetrit tak petistovku (v CZK) na osobu. Pry jo, ale berou jen vytistenou jizdenku, na mobilu nestaci. Coze?! To nas trochu otravilo. Navic na netu byla hodne zvlastni cenotvorba. Neco ve smyslu – jizdenka pro jednu osobu stoji 25 dolaru, po zdaneni a po pricteni poplatku to dela 30 dolaru, celkem tedy za dve osoby zaplatite 70 dolaru. Jestli vam to nedava smysl, tak jste me trochu uklidnili. :) Nakonec jsme se rozhodli zkusit to radeji stopem. Byli jsme uz trochu unaveni a taky uz bylo dost hodin, tak jsme si pomohli MHDeckem a dopravili se na misto, ktere by dle hitchwiki (web pro stopare) melo byt idealni na stopovani do Calgary.

2016-04-14-200952

Jen se za nama zavrely dvere vlaku, hned se s nami dala do reci pani duchodoveho veku. Doslova v prvni vete nam sdelila, ze bychom meli navstivit cervnovy festival North Country. :) Nejakym zpusobem dospela k tomu, ze by se nam tam mohlo libit. Navic nam poradila, ze pokud tam zkusime dobrovolnicit, budeme mit akci zdarma. Jen tak strelila tuto informaci od boku a zmizela. :)

Zatim mame pocit, ktery jsem ja predem ocekaval, ze tu jsou lidi obecne milejsi a usmevavejsi nez v CR. I ridici MHD se se na vas usmivaji a radi pomuzou, kdyz je poprosite o radu. Coz mi pripomina, ze je tady (stejne jako na NZ) pri vystupovani zvykem ridici podekovat. Krasny.

Auto jsme si stopli do pulhodiny od prvniho mavnuti. Slecna nas posunula cca 20 km na odpocivadlo u dalnice. Blby misto, nikdo tu nezastavoval a auta jezdila prilis rychle. Tam jsem si uvedomil, jak je autostop narocna disciplina – nejen, ze jsme vymrzli, ale strasne me bolelo rameno od nestaleho sermovani rukou se zdvizenym prstem… prisel jsem tam ale na vychytavku, kterou si necham patentovat – do rukavu jsem si nacpal smotanou alumatku, ruka mi pak ve vzduchu vysela neustale a neunavne. :)) Od ted tedy bez alumatky ani kilometr! V okamziku, kdy jsme stopovani u dalnice vzdali a nad mapou vymysleli, co dal, se otocime a par desitek metru za nama stalo auto s mavajicim ridicem. A to uz jsme nestopovali! Vzal nas Jay, neuveritelny sympatak, se kterym jsme si cestou moc prijemne pokecali o Kanade. Vzal nas 300 km az do Calgary! Aby toho nebylo malo, navic pridal okruzni jizdu kolem mesta! Bozi! Vyhodil nas pak u hostelu, abychom vedeli, kam se vratit, pokud bychom ten den nesehnali jiny nocleh.

Calgary je na rozdil od Edmontonu moc prijemne a prekvapive zelene misto. Vzdusne, hezke, s prijemnou atmosferou. I vyskace tu maji smrnc (I kdyz to tak z jedine fotky, kterou odtud mam, nevypada). Pry se tu lidi prou, jestli je pro zivot lepsi Edmonton nebo Calgary. My mame teda jasno.

2016-04-15-174122

Na posledni chvili (jinak to snad ani neumime) jsme zkouseli najit nejaky nocleh pres Couchsurfing. Tentokrat to ale bohuzel nevyslo, tak jsme se museli vratit k hostelu a zaplatit nehoraznych 40 CAD za hlavu. Byli jsme dost unaveni, tak jsme se tesili na sprchu a postel. Janci se ale pripravy do pelechu kapku protahly, mela „malou“ nehodu – v batohu se ji rozsypala matcha (japonsky zeleny caj v podobe ultra jemneho prasku) a dostal se ji uuuplne vsude. Takova skoda dobreho caje!! :))


Vysoka cena hostelu byla aspon trosku vyvazena bohatou snidani. Musli, palacinky, ovoce, chleba, marmelada, burakovy maslo, muffiny, juice… Mnam. Posilneni jsme hned po jidle vyrazili na cestu.

V ulicich jsme zaujali nejakeho filipinsky umelce, ktery si nas nutne potreboval vyfotit. Takze budeme asi soucasti nejakyho veledila. :) Nebo jsme treba odstartovali novou modni vlnu na Filipinach. V tom pripade se mame na co tesit. :)

Sli jsme podel hlavniho tahu na jih. Cestou nam lide samovolne nabizeli pomoc, kterou jsme (zatim!) nepotrebovali a nevyuzili, bo jsme meli namireno do nakupniho centra v Chinook, kde jsem si poridil notebook, abych mel na cem psat tenhle blog a zpracovavat fotky. Ten puvodni jsem musel v CR prodat, bo potrebuju neco malyho na cesty. (Tak ho mam. Krasnej a schopnej, mam radost. Jen me od te doby nedela radost pohled na vypis myho bankovniho konta.) V nakupnim centru nas vsichni vitali usmevem (nemluvim o prodavacich, i kdyz ti taky). Nekteri se s nami opet davali do reci a zajimali se odkud a kam jdeme (to ty krosny). Zajimavy je, ze hodne zvidavi a komunikativni tu jsou i lide duchodoveho veku. Neboji se dredatych trhanu, naopak. :) Pri odchodu nas napr. zastavil priopitej pratelskej chlapek a ukazalo se, ze ma dalsi den cestu prakticky do nasi cilove destinace. Nadsene nas pozval na grilovacku, pry s nim a jeho kamosema mame jit zaparit (lakal nas na pivko) a zitra nas pry hodi, kam potrebujeme. Nabidka to byla hodne lakava, nicmene jsme na ranc vzkazali, ze se tam obevime uz dnes, takze jsme podekovali a odmitli.

Chvili jsme stopovali nedaleko obchodnaku. Neslo to, tak jsme misto stopovani zacali nad mapou spekulovat, kde najdeme lepsi misto. A v tom se otocime a za nama zase stoji auto! Ctyriadvacetileta Hailey nas zahledla, kdyz tudy pred chvili projizdela a rozhodla se, ze se pro nas otoci. Zrovna se totiz vratila z cest a tak se do kuze stoparu umi dobre vzit. Bohuzel nas svezla jen par kilometru do mestske casti Southland, my ale byli radi za kazdy kilometr. Dala nam na sebe kontakt s tim, ze pokud budeme chtit nekdy vyrazit na trek do nedalekych hor, tak nam bude rada delat pruvodce.

No a pak nam zacalo nekolikahodinove stoparske peklo. Byli jsme plni optimismu, ze se na ranc dostaneme rychle a snadno, ale nic. Vubec nikdo nezastavoval! Prijemny bylo aspon to, ze se na nas projizdejici ridici usmivali a nekteri mavali. Vystridali jsme nekolik mist podel silnice, postupne jsme se pesky priblizovali smerem na jich, k mistu, kde by dle internetu melo byt stopovani nasim smerem nejlepsi. Bohuzel nas ale odrizl sjezd, koleje a plot, takze jsme nemohli pokracovat dal. The End.

Vyhladoveli jsme to zapichli do dalsiho nakupniho centra (ala brnenska Olympia). Nejlevnejsi jidlo, co jsme tam nasli, byla draha pizza. U jidla se u nas sekla starsi pani a opet se zajimala, odkud kam a jak cestujeme. Tyhle rozhovory s usmevavymi kanadany jsou vazne strasne fajn. Tlacil jsem do sebe zvanec a zrovna, kdyz mi v hlave bezelo, ze je na prd, ze ted musime tolik utracet, se opet zjevila ta pani a rika „na snidani na uvitanou vas pozvat uz nemuzu, tak tady mate na veceri,“ vrazila mi do ruky 40 CAD a se slovy „welcome to Canada“ zmizela. Neuveritelny. O penezich jsme pred ni vubec nemluvili a nemyslim si, ze bychom vypadali jako uplny socky, ji proste asi jen udelalo radost, ze mohla nekoho obdarovat. No a nam taky, co si budem povidat. :) Dekujeme!

Poridil jsem kanadskou SIMkartu. Bohuzel az pozdeji jsem zjistil, ze zasadni nevyhoda „nejlevnejsiho“ tarifu je ta, ze platite i za prichozi (to neni preklep) hovory a zpravy. Navic musite predplaceny kredit vycerpat do jednoho mesice, jinak vam propadne. No, co uz, kazdopadne nas diky novemu cislu mohl zkontaktovat Ondra z „naseho“ rance. Sehnal nam nocleh v Calgary u ceskych kamaradu Toma a Peti. Takze dnesni nepovedeny autostop bolel trochu min, dalsi pokud jsme tedy odlozili na dalsi den (vsak uz bylo taky pozde). Ondra nas pripravil na to, ze kamaradi maji zrovna moc prace (Peta se zrovna uci na zkousky), takze na nas pravdepodobne nebudou mit cas. Coz nam nevadilo, varianta, ze budem po celem dni stravenem na nohach jen odpocivat, se nam hodila. Ale vsechno bylo jinak! Z Toma a Peti vypadlo, ze by nas vlastne celkem radi hodili az na 200 km vzdaleny ranc, protoze radi ridi a uvitaji aspon kratkou pauzu od mesta. Peta se pry muze ucit stejne dobre v aute, jako doma. :)) A tak taky bylo. Nasi zachranci vzali na cestu lahev vybornyho cervenyho vina a jelo se. To nevymyslis Diky, krasni!

Na Gladstone Mountain Ranch jsme prijeli nekdy po pulnoci.


V soucasne dobe uz jsme zabydleni a mame za sebou prvni kanadsky pracovni tyden, ale o tom treba zase priste. :)

Pro info: Omlouvam se, ze se neozyvam, ale pristup k internetu zatim mame jen jednou tydne – O vikendu jezdime na nakupy do 30km vzdaleneho mestecka Pinchers Creek (nejblizsi civilizace), kde se tam zastavujeme do „fast-kavarny“ Tim Horton, kde rychle vyrizujeme vsechny internetove nezbytnosti. :)

PS: Tady uz Kanada neni tak placata. Je tu krasne. Zatim vam ale ukazu jen maly kousek vyhledu z obriho „balkonu“ naseho gigantickeho srubu… :)

2016-04-21-031214