15.9.2012 (sobota)

Celou noc prselo a ani rano to nevypadalo lip… a jelikoz v tomto kempu neni zadna tepla spolecenska mistnost, jen studena jidelna, rozhodli jsme se, ze dnes musime najit nejaky lepsi kemp, takto totiz nemame kde schnout. :)

Cestou jsme se stavili v DOC centru v Te Anau, kde jsme se jsme se informovali o stavu Kepler Tracku, na ktery jsme chteli a kvuli kteremu jsme odsud jeste neodjeli. A neprinesli jsme dobre zpravy, nahore jsou metr a pul vysoke zaveje a nebezpeci lavin. Takze neni mozne jej absolvovat. Ale chteli jsme se vysplhat aspon k prvni chate, kde bychom prenocovali a potom sli zase zpet… jenze i tam bychom se museli brodit snehem po pas. Jindy bychom do toho pravdepodobne i sli, ale kvuli stavu myho stale nedolecenyho kotniku jsme to radeji vzdali.
Zitra ma byt sice lepsi pocasi, ale potom ma opet prset, takze tezko rict, kdy bude trek opet pruchozi. My tady ale nemuzeme trcet a cekat vecne, takze budeme muset Kepler Track vynechat. Great Walks nam posledni dobou nejak nevychazi. :(

Posunuli jsme se do 20km vzdaleneho mesta Manapouri. Nahodou jsme tam narazili na levny utulny kemp Possum Lodge, kde jsme se ubytovali. V chatce s topenim! :) Chteli jsme tam preckat dest a zitra vyrazit aspon na nejaky kratsi trek v okoli, ale nakonec jsme zjistili, ze trek tu sice je, ale museli bychom si zaplatit vodni taxi, ktere by nas zavezlo na jeho zacatek, je totiz na druhe strane reky a zadny most tam nevede.
Takze dnesek jsme jen proflakali v suchu a zitra se posuneme opet dal.

16.9.2012 (nedele)

Diky Bohu za pritopidlo! Az dnes se mi dosusily pohory z minuleho treku (pred tydnem)! Kdyz prespavate ve stanu, tak se za destiveho pocasi boty susi vazne spatne! :)

Dnes bylo pocasi o poznani lepsi, rano sice jeste trochu mrholilo, ale mraky se rychle protrhaly a byl krasny jarni den…
Prejeli jsme k jezeru Monowai, kde jsme zitra chteli absolvovat snadnejsi dvoudenni trek. Je to pro Fiordland posledni sance, ukazat nam neco z jeho kras, nez jej nadobro opustime.
U jezera jsme postavili stan v gratis DOC taboristi. Abych pravdu rekl, cekal jsem od tohoto mista vic, myslel jsem, ze jezero pujde obejit a vsude budou vyhledy na okolni kopce, ale nakonec byly kolem jen stromy, pres ktere nebylo nic videt a podel jezera nevedla zadna cesta. Ale nastesti tady byla kratka 30 minutova stezka, ktera nas k jednomu vyhledu dostala. Zpocatku to byl jen pruhled mezi stromy, ale nakonec jsme se probojovali az k jezeru.

Porad jsme ale nemeli dost a tak jsme vyrazili na dalsi prochazku, hodinu a pul odsud jsou mocaly. Ale nakonec jsme se tam ani nedostali, mel jsem pocit, ze mocaly zacali uz po pulhodine chuze… proste byla puda po desti tak promocena, ze kdybychom sli dal, tak by hrozilo, ze budeme opet tyden susit nase veci. Ale i to, co jsme tam cestou videli, bylo fajn, dostali jsme se z lesa na planinu, z ktere byl krasny rozhled na hory, ktere nas v dali obklopovaly.

Zbytek dne uz jsme jen cetli a cumeli na film.

V noci nas vzbudili nejake dve rany, znelo to jako nedaleke vystrely. El hned dostala strach, hlavou se ji honily myslenky, jak se nas vrahove zbavuji jakozto svedku… :D Ale je pravda, ze i me to trochu rozladilo, vylezl jsem ze stanu a z absolutni tmy byl videt jen kuzel svetla z baterky poletujici po okolnich stromech… jak scena z nejakyho thrilleru. :) Za chvili bylo slyset odjizdejici auto a pak uz byl klid. Kdyz jsme dalsi rano projizdeli mistem cinu, tak jsme na zadnou mrtvolu nenarazili, tak snad je vsechno v pohode. :)

17.9.2012 (pondeli)

Tak a opet huste prsi! :( Takze ani z tohoto treku nakonec nic nebude!
Takze jsme se dohodli, ze Fiordland, nejkrasnejsi misto NZ, budeme proste muset vynechat, dalsi sanci uz mu rozhodne davat nebudeme, od zacatku nam tady zadny trek nevychazi. Posuneme se dale na jiho-vychod a budeme doufat, ze tam z more nebude cakat tolik vody jako tady. :)

Cestou jsme se stavili k Clifden Limestone Caves, coz je komplex podzemnich jeskyni. Prolezt celou jeskyni a vratit se pak (uz po povrchove ceste) zpet na zacatek trva dle informacnich materialu 1,5h az 2h, to znamena, ze minimalne hodinu musite stravit ve stisnenych podminkach v podzemi! Z bezpecnostnich duvodu se nedoporucuje pokouset se tudy projit bez partaka a kazdy z clenu „vypravy“ musi s sebou mit dva zdroje svetla. Nezni to skvele? My to zkusili! :)
Ze zvyku jsem si s sebou vzal foto-batoh, ale zahy po vkroceni do jeskyne mi doslo, ze je to uplna kravina, nejen, ze bych tam prd vyfotil, ale bylo zjevny, ze budu mit problem se tam proplazit sam o sobe, natoz s hrbem na zadech, takze jsem si jej hned odnesl do auta. Zjistil jsem, ze nase celovky jsou temer na nic, v absolutni tme a v tmavem prostredi se vubec nechytaji, byl jsem rad, ze vidim metr pred sebe. Nastesti jsou po jeskyni rozmistene odrazky, takze se clovek aspon trochu zorientuje, bez nich by to byl boj, protoze obcas neverite, ze se musite skutecne protahnout tak malou skulinkou mezi sutry… Jeskyni jsem musel hned zkraje prolezat po vsech ctyrech a jedno misto mi neslo prolezt jinak nez krkolomne nohami napred… tezko popsat. Kazdopadne pro klaustrofobiky je toto peklo na zemi! I ja si uzil klaustrofobicke chvilky… kdyz jsem se choulil v tom malem tunelu, tak jsem si vzpomnel na vsechna ta zemetreseni, ktera jsme prozili v Christchurch a doslo mi, ze kdyby takove bylo ted tady, tak uz me pravdepodobne nikdo nikdy nenajde… nebylo mi do zpevu. :) Vedeli jsme, ze po destich tady muzou byt jeskyne zatopene a po deseti minutach bylo jasne, ze prselo i tady. Tunel nebyl sice uplne zatopeny, ale vody tam bylo odhadem tak 20-30cm. Ale i to je dost kdyz si uvedomite, ze musite casto lezt po ctyrech… :) Takze jsme to radeji vzdali a susi odjeli. :)
Predpokladam, ze to zni jako super dobrodruzstvi! To bych ale nesmel dodat, ze po nas do jeskyni postupne nakracely dva autobusy skolniho zajezdu… :D Ale jak dopadli, to uz nevime… :))

Cim vic jsme se vzdalovali od zapadniho pobrezi, tim vic jsme se vzdalovali taky od destiveho pocasi… az nas uvitalo slunce ve meste Invercargill. Tam jsme pri hledani informacniho centra narazili na Southland Museum & Art Gallery. Pekne museum s peknou radkou ruznorodych expozic. Najdete tu fotky i obrazy mistnich umelcu, ale i oddeleni venovane maorske historii, prirodni historii, Viktorianske dobe, mistnimu vzacnemu ptactvu, sub-antarktickym ostrovum atd. Jedno oddeleni je venovane zdejsimu slavnemu rodakovi Burt Munrovi a jeho strojum. Muzete jej znat z filmu „V zajeti rychlosti,“ kde si jej zahral Anthony Hopkins. Moc pekna byla i cast venovana fotografiim Southlandu z konce 19. stoleti. Ale uplne nejvetsi ohlas u nas mely vybehy pro jestery Tuatara! Je to Haterie Novozelandska, zivocich, ktery se nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Je to jeden ze dvou poslednich druhu radu haterii, prastareho radu plazu, ktery se vyvinul pred 200 miliony lety. Jejich vzhled se pry od druhohor nezmenil, jsou vlastne zivouci fosilii. :)
Je to skutecne zvlastni zivocich, v pohybu se nadechuje kazdych sedm sekund a v klidu dokonce jednou za hodinu! My si zpocatku mysleli, ze nejsou zivi, ze jsou to jen plastove atrapy, oni se totiz vubec nehybou! Ale pak ta hracka najednou polkla! A za chvili pootocila hlavou! Byli zivi! :)

Noc jsme preckali v kempu Beach Rd Holiday Park kousek za mestem.

18.9.2012 (utery)

Po Southern Scenic Route jsme vyrazili smerem na Dunedin a omrkli tak trochu jizni pobrezi.
U majaku na Waipapa point jsme meli zalusk na lachtany. Tulene uz jsme videli, ale na jejich usatejsi kamose jsme zatim nemeli stesti… a ani tady se bohuzel nepostestilo. Ale jak casto pisu: „I tak tam bylo hezky!“ :))
V Curio Bay jsme si pak mohli prohlednout 180 milionu let stary zkamenely les. :)

Ale nejvic jsme se tady tesili na tucnaky Yellow-eyed Penguin, jehoz kolonie by tu mela hnizdit. Na miste jsme mrzli asi hodinu od pul pate, tedy v dobu, kdy se pravidelne vraci z more a je tak nejpravdepodobnejsi, ze bychom nejakeho mohli zahlednout. A meli jsme stesti, jeden se nedaleko pred nami vynoril z krovi. Po peti vterinach si to ale rozmyslel a zmizel, takze jsme si jej moc neuzili. Dalsiho jsme zahledli na zpatecni ceste k autu, ale nez jsme se k nemu stihli priblizit, tak jej odehnal nejaky fotograf. Rozbehl se proti nemu jako by mu chtel svuj objektiv velikosti mensi ponorky narvat do riti… nekteri jedinci s fotakama jsou holt neohleduplny hovada! Fuj!

Ubytovali jsme se v jen 400m vzdalenem kempu na krasnem miste u plaze – Porpoise Bay.
To melo byt mimochodem jedno z dalsich mist, kde je mozne videt lachtany. Pry se tu obcas povaluji primo na ceste v kempu. Ale nam se bohuzel ani tady neukazali.

19.9.2012 (streda)

Rano po sedme hodine jsme opet nabehli ocumovat tucnaky, v tuto dobu by totiz meli vyrazet na celodenni lov do more. Doufali jsme, ze budeme mit vice stesti, nebude tu nikdo otravovat a my tam budeme moci ty krasavce pozorovat dele. Ale nebyli jsme tam nakonec sami, vic lidi si kvuli nim privstalo… tentokrat ale nastesti vic rozumnych lidi, kteri se drzeli opodal a zvirata tak neplasili. A tentokrat jsme meli mnohem vetsi stesti, stacilo jen cekat a prcci se nam za chvili skutecne ukazali. Bylo super sledovat, jak si hopsaji z kamene na kamen a vykracuji smerem k mori. Jsou to srandovni typci, moc fajn zazitek! :)

Dnes jsme pokracovali dale podel pobrezi, obdivovali jsme krasu vodopadu McLean Falls, prosli se u maleho jezera Wilkie Lake…
U Surat bay jsme se prosli po plazi, je to dalsi misto, kde se vyskytuje cela kolonie lachtanu a navic kousek od pobrezi lezi stary vrak lodi z roku 1874. No, lachtan ani vrak se nam neukazali, asi byli oba nekde pod vodou, ale i tak tam bylo krasne! :D

Dalsi zastavku jsme udelali u Nugget point, kde jsme meli moc peknou vyhlidku od zdejsiho majaku obklopeneho skalnatymi ostuvky trcicimi z more.

Kousek odsud jsme prespali, v kempu v Kaka point.

20.9.2012 (ctvrtek)

Hned dopoledne jsme prijeli do mesta Dunedin. Je to vetsi sympaticke mesto. Pri hledani verejnych WC jsme stastnou nahodou zastavili primo u mestske galerie Dunedin Public Art Gallery. Krome zachodu jsme si zasli projit i ostatni zdejsi expozice. :)) A bylo to super! Zrovna tu probihalo nekolik vystav z nichz nejzajimavejsi byla „Sound Full,“ ktera „ukazuje“ zvuk v soucasnem novozelandskem a australskem umeni. To vam byl interaktivni audiovizualni zazitek! Ne, ze by priroda a zviratka nebyli fajn, ale tohle jsem vazne potreboval! :)

Az v muzeu jsem si uvedomil, ze jsem tam vkrocil doslova jako trhan… z moji mikiny trcely cary latky, ktere kdysi byvaly rukavy… radej jsem je na zachode utrhl uplne, vypada to lip… :))

Potom jsme jeste navstivili moc peknou budovu zdejsiho vlakoveho nadrazi, coz je pry nejfotografovanejsi NZ budova, a na poste jsme prodlouzili registraci auta, ktera nam dnes propadla.
Ubytovani jsme v krasnem Manor House Backpackeru. Zitra si mesto prohledneme snad vic… rozhodujeme se, jestli zitra pujdeme na exkurzi do zdejsi cokoladovny nebo radej do pivovaru… ja jsem pro pivo, El pro cokoladu… :))