Jeste jsem neodletel do Kanady a uz premyslim o tom, jakej bude navrat zpet do Ceska. Jaky budou moje pocity. 

 

Porad docela zive si pamatuju, co jsem si rikal minule – kdyz jsem odletal na rok na Novy Zeland. Tenkrat jsem si byl jistej, ze Brno je pro me to pravy misto pro zivot. Konkretne jeho centrum.

Nesmysl. Po roce na vzduchu Noveho Zelandu jsem vedel, ze muj zivot je na cestach po tomto raji. Doslova. Zeland se mi stal tim pravym domovem. Navrat zpet do Cech, pro me nebyl vubec snadnej, bral jsem to jako zivotni chybu. Dlouho jsem se s tim vyrovnaval. Z pocatku jsem se i bal lidi, bal jsem se prelidneneho Brna. Byl jsem si jisty, ze budu muset stale utikat do prirody, do lesa.
Blbost! V tom lese, ktery mam nejbliz, jsem za ty tri roky byl mozna tak dvakrat. A ani jednou jen tak nasavat energii z prirody. Nechapu to. Utikat jsem naopak postupne zacal vice do mesta. (Cimz netvrdim, ze jsem nechodil do prirody.)

Ted mam znovu pocit ze mam (mozna tu pravou) predstavu o tom, kde a jak bych mel zit, abych mohl byt maximalne stastny. Momentalne mam pocit, ze nejstastneji muzu zit kousek za okrajem Brna v nejake vlastni chatce nebo maringotce uprostred prirody, nebo v nejake zahradkarske kolonii. Abych mel mesto s kamarady na dosah, ale zaroven mel moznost unikat si do sve samoty ve spolecnosti stromu a kopcu. Takhle to vidim ted, pred odletem na dlouhodoby (snad (?) az rocni) pobyt v Kanade. A jsem proste jen strasne zvedavej, jak se muj pohled na me idealni hnizdo zmeni za dalsi rok. Co si budu myslet? Jaky bude navrat sem? Budu vazne happy na zakladne na dosah Brna?

Proc me to vlastne tahne „pryc?“

A az se tam nadechnu, vratim se vubec?