Doba temna

…aneb uprimny popis mych zacatku v kanadskem malomeste.

Po sesti mesicich izolovace na ranci uprostred prirody jizni Alberty jsem se prestehoval do mesta Fernie v Britske Kolumbii. Z rance me sem vytahl predevsim nedostatek prace, kultury, socialniho vyziti a novych zazitku a impulzu. Moznosti rance jsem v techto smerech pravdepodobne uz vycerpal, bylo potreba se hnout dal.

Od Fernie jsem si od prvniho okamziku sliboval strasne moc, i kdyz jsem vlastne netusil, co cekat. Jak uz jsem psal minule, okolni priroda, predevsim hory, me naprosto okouzlila, a uz jen kvuli ni jsem se sem proste musel prestehovat. Nicmene se po prijezdu nedostavil zadny ocekavany wow efekt. Naopak jsem se od prvniho dne tak trochu zacal propadat do temna. Dostal jsem strach, ze ve meste muzu byt paradoxne i vic odriznutej od sveta nez na ranci o deseti obyvatelich. Jsem najednou uplne sam na miste, kde nikoho neznam, s nikym nemam nic spolecneho a moje anglictina navic stoji celkem za prd. Ne, ze by byla k nicemu, na preziti a zakladni pokec staci bohate, ale nebyl jsem si jistej, jestli staci na to, abych se tady sam nejak rozumne zaclenil. Kazdopadne i pres moje rozporuplny pocity jsem od zacatku vnitrne veril tomu, ze ve Fernie zaziju nezapomenutelnej fajn cas. Uvidime. :)

The Commit House

Bydleni jsem si sehnal temer okamzite na Facebooku. Samostatny pokoj v rodinnem dome. Puvodni najemnik Jack odletel na dva mesice navstivit rodinu do Australie a ja se mu po dobu jeho nepritomnosti nastehoval do pokoje. Win-win situace, ja mam rychle bydleni a on se nemusi strachovat o placeni najmu po dobu cest.
Pred navstevou domu jsem od Jacka dostal jednoduche instrukce: „Muj pokoj je v hornim patre vpravo. Nevim, jestli tou dobou nekdo bude doma, proste jdi dal. Spolubydlici jsou super-pratelsti pohodari.“ Zamykani domu nikdo neresi. Pozdeji jsem pochopil, ze tohle neni vyjimka, tohle je Fernie. Moc lidi tady dum nezamyka. A pratele se navstevuji spontanne, bez ohlaseni, proste kdykoliv muze kdokoliv navstivit kohokoliv. A kdyz domaci zrovna nejsou doma? Nevadi, kamaradi jsou tam i tak vitani. Jasne, mam rad sve soukromi, ale presto je mi tento pristup blizky, zda se mi prirozeny.
Doma nikdo nebyl, tak jsem si cely dum mohl v klidu prohlednout. Hned za vchodovymi dvermi je velky obyvaci pokoj se tremi gauci, jidelnim stolem a velkym oknem do ulice. Na stole je vzdy v pohotovosti slusna vybava pro koureni travy – dymky, po domacku vyrobene bonga, „bylinky“ apod…
Barova prepazka oddeluje obyvak od jidelny, ve ktere jsou dve lednicky vzdy dobre zasobovane pivem. Ve spodnim patre je i koupelna a pokoj Australana Danka. V hornim patre je jen muj pokoj a pokoj Australanky Joye. Za domem je relativne prostorna zahrada idealni pro posezeni u ohne. O dum jsou prakticky neustale oprene minimalne ctyri starsi horska kola. Kdokoliv si je muze kdykoliv pujcit, staci, kdyz je zase vrati.
Na okne do ulice je velka nalepka „Commit“ (coz je logo jednoho z mnoha mistnich snowboardovych obchodu), ktera domu dala jeho prezdivku „The Commit House“. Pozdeji jsem pochopil, ze toto misto je ve meste uz leta pojmem, kolem ktereho koluje spousta legend. Pri jedne party pry napr. nekdo propadl z meho pokoje do prizemi stropem. Dle stropu soudim, ze je to pravda. V kuchyni je jedna stena zvlastne ponicena, pri jine party tady totiz parta navstevniku z nudy zacala hazet noze proti zdi. Nejednou jsem se setkal s udivem a trochou zavisti: „Ty jo, ty bydlis v Commit Housu? V TOM Commit Housu!?“ :)

Muj pokoj se mi libi, je velky tak akorat, vic nepotrebuju. min uz by me stvalo. Vyhled mam do dvora. Pokoj mi Jack uklidil celkem dobre, prakticky vsechny svy veci si odstehoval do sklepa. Kondomy pod posteli mu odpustim. :)
Dum je relativne blizko koleji, takze nekolikrat denne (prevazne v noci) je slyset houkani dlouhych projizdejicich nakladnich vlaku, coz je jedna z veci, ktery mam od te doby spojeny s atmosferou tohoto mesta. Nejednou jsem ty vlaky se zaujetim sledoval, abych zjistil, jake vagony tady jezdi, nebudu tajit, ze me uz nejakou dobu laka vyzkouset si  „train hopping“ – tzn. „stopnout“ si nakladni vlak a trochu se projet. Bohuzel, tady jezdi jen naprosto nevhodne vagony (otevrene/nebezpecne) a navic bych v tuto dobu pravdopodobne brzy po zahajeni cesty umrznul, takze tohle si z TODO listu zatim nevyskrtnu.

Jen, co jsem se nastehoval, vyrazil jsem na prvni nakup. Koupil jsem jen jednu polozku – piva na uvitanou s mymi novymi spolubydlicimi. S temi jsem se ale nakonec doma nekolik dnu uspesne mijel, takze jsem pivka nakonec musel vypit sam. Aby se nezkazily, trvanlivost a tak, vite. :))
Mimochodem, v Kanade si nekoupite pivo na kazdem rohu (v kazde vecerce, brnence, hrusce, samosce, blablabla), jak tomu je v CR, tady musite do specializovaneho obchodu – tzv. Liquor store. Cesky v prekladu pravdepodobne neco jako „Alkoholikuv raj“. Ve Fernie jsou raje minimalne ctyri, ja byl ve trech a v kazdem muzete koupit ceskou Plzen. Za baleni sesti tretinek date v prumeru 16.50 CAD, takze 330 Kc, cca 55 Kc za tri deci plzne. V jednom prodavaji dokonce i Kozla, coz me nemalo potesilo, pullitrovou plechovku za 2 CAD, tj. cca 40 Kc, coz je na Kanadu skutecne vyborna cena. Ve meste dokonce sezenete i lahvace Budejovickyho Budvaru, na miste, kde bych to minimalne ja vubec necekal – v jedine mistni cajovne. Jo. Ve Fernie je cajovna! Sice nema takovy standardy jako ty, na ktere jsem zvyklej z Brna, ale cajovna! Jsem v kanadskem meste obklopenem nadhernymi horami, ve kterem je cajovna s kulturou, a kde prodavaji cesky pivo… tohle ma hodne blizko moji predstave o raji. Fakt. :) Jen ten lahvac stoji 7 dolaru. Ale presto je v teto cajovne nejprodavanejsim pitim.
V kanadske hospode date za tretinku piva zpravidla kolem 5 CAD (100 Kc) a pokud nejdete do pajzlu, tak ve Fernie neni cena 7.50 CAD (150 Kc) za maly pivo zadnou vyjimkou, a to jeste bez zaruky tocenyho. Obecne vzato bych rekl, ze kanadsky pivo neni z tech nejlepsich, sice obcas narazite na neco (na kanadske pomery) nadprumerneho, ale nikdy jsem si v Kanade na pivu neposmakl tak, jako doma v CR. Nezridka mam dokonce problem dopit prvni pivo, protoze mi proste nesmakuje. Pro zajimavost – Ceskobudejovicky Budvar se tady jmenuje Czechwar, protoze slovo „Budwar“ si tady privlastnil americky pivovar, jehoz pivo stoji za prd. A ken aby bylo jasno, za alkoholika se nepovazuju. :)

Toto neni Commit House. Jen me to misto necim zaujalo. Az pozdeji jsem se dozvedel, ze jsem vyfotil zaber, na kterem by jeste nedavno stal jiny dum (jeho zaklady jsou na fotce videt). To bylo ale jeste pred tim, nez v nem majitel spachal sebevrazdu s pomoci plynu a jiskry.

Zpet k ubytovani. V cene ubytovani je i domaci mazlicek – sousedovic kocka (ctyrnoha), ktera cas od casu „klepe“ na dvere, dokud ji nekdo nepusti dovnitr. A oprskle si privlatnuje zrovna moji postel v prvnim patre. Ok, obcas je dobry mit spolecnost. :)
Presto, ze vlastni zvire nikdo z mistnich nevlastni, Commit House je „animal friendly“. Jednou v noci za mnou napr. prisla spolubydlici, aby me varovala, ze se nemam leknout, kdyz v dome narazim na novou kocku (furt mluvim o ctyrnohych), ktera se k nim pridala na ceste z hospody, tak ji nechali prespat u nas doma. No neni to krasny? :) Skoda, ze jsem to nevyfotil, rad bych vam zprostredkoval ten kouzelnej okamzik, kdy se celej dum mazlil s kockou z ulice. (S Cestinou je nekdy sranda. :))  )

Temer denni zalezitosti jsou v Commit Housu (a Fernie obecne) party vseho druhu. Obcas i s kokainem. Ja se zpravidla neucastnil.
Spunty do usi mi v tom dome byly prakticky k nicemu, z elektronicke hudby mi i pres ne nekdy rezonovala cela hlava. Podobne bezesne noci si pamatuju z nekterych hudebnich festaku. House party tady ale byly jak se patri, teda ne, resp. jak z nejakyho americkyho filmu pro pubertaky. Dvere stale otevrene, neustale se pari, chlasta, snupe, sexuje atd. Takze v podstate takovej malej raj na zemi. :D O to divnejsi je, ze jsem ani jednou nemel chut se pripojit. :)) Mimochodem k tomu sexovani – horni patro domu bylo postaveno pravdepodobne z papiru, takze nejen, ze jsem mel vsechny sexualni hratky spolubydlicich (a jejich kamaradu) akusticky pravidelne jako z prvni ruky, ale cele patro se pritom doslova i cele rozvlnilo. Byla to sranda. :))

Krome toho, ze nas dum byl vzdy otevreny pro jakekoliv kamarady aniz by museli klepat nebo se dokonce ohlasovat predem (coz se mi libi a rad bych to tak praktikoval i u me doma), i stali obyvatele se v Commit Housu zacali prubezne menit. Mymi prvnimi spolubydlicimi byli dva Australane, jejichz party byly prevazne o chlastu, trave, pripadne ostatnich drogach, a pravidelne se nas dum za dobu jejich pusobeni promenil v tanecni house party. (Coz mimochodem krome hluku neni nijak negativni zalezitost.) Kdyz cca po mesici oba odjeli na navstevu rodin zpet do Australie, v Commit housu se vystridaly dalsi dve party obyvatel. Presne ani nevim, kolik lidi to celkem bylo, zacal jsem se ztracet v tom, kdo tam bydli a kdo jen u nekoho (nebo s nekym) prespava. Kazdopadne posledni parta spolubydlicu byla super, sice byli kazdej den vsichni sjeti acidem (LSD), ale byli to vsichni muzikanti, takze house v party v jejich podani byl v podstate hudebni jam. Dalsi kousek do puzzle o moji predstave o raji. :) Koncert zadarmo u me doma? Jelikoz muziku miluju, tak jsem si snad vazne nemohl prat nic lepsiho. :)

Mi novi spolubydlici byli zajimave osobnosti. Napr. Shawna je talentovana hudebnice a vytvarnice, ktera ve meste zije uz sedm let, ale nikdy si za tu dobu nenasla staly podnajem, celou dobu prebyva ruzne po gaucich u kamaradu. Jeden den prisla pod vlivem acidu s tim, ze se zrovna vykoupala a je to pro ni strasne zvlastni pocit, protoze se pry jinak bezne vubec nemyje. Ok, proc ne. Zni to nechutne, nicmene tak na me vubec nepusobila. :) Nema zadnou stalou praci, privydelava si poradanim vytvarnych workshopu pro verejnost a obcas se snazi prodat nejake sve prace.
Suprove se s ni ujizdelo na muzice, jeli jsme na stejne vlne. Navzajem jsme si pousteli sve oblibene autory a rozsirovali si hudebni obzory. Prosty a pritom tak hluboky prozitek. Kdyz jsem ji napr. pustil Beatu Bocek, tak me po skonceni pisne objala a podekovala mi za to, co u te hudby prozila. (Ne, nesahal jsem na ni. :) ) Takze Beato, Shawna dekuje! :)

Pro pripad nouze, kdybych po nenasel navazujici ubytovani, jsem se na volne pokoje poptal v jednom zdejsim hotelu. Pro dlouhodobe ubytovani meli jeden pokoj volny. Desivej a vtipnej zaroven. Abyste se do pokoje dostali, musite z chodby nejprve vejit do koupelny (zachod + sprchovej kout) a z koupelny vedou druhy dvere do vaseho toho pokoje. Takze mate hajzlik jako predsinku, jinak se do pokoje nedostanete. Dobry, ze? Ale to jeste nekoncime. Tresinkou na dortu je fakt, ze zachod je sdilenej jeste se sousednim pokojem. Co z toho plyne? Ze kdyz ten z druhyho pokoje bude zrovna srat nebo se sprchovat, tak se nedostanete ven ani dovnitr svyho bytu. Tadaaaaa. :D Pokoji jsem odolal. :))

Bez prace nejsou lahvace

Primarni pro me logicky bylo co nejdrive si ve Fernie najit obzivu. Ranc nebyl primarne o vydelavani penez, nasetreno jsem mel jen na dva najmy a navic jsem potreboval i neco jist, takze bylo v mem zajmu hledat rychle. :)

Z pocatku jsem se zajimal predevsim o praci ve ski resortu za mestem, protoze soucasti zamestnaneckych benefitu je sezonni ski pass zdarma, coz neni levna zalezitost. Zivotopis jsem tam poslal dvakrat s odstupem nekolika tydnu, ale nevyslo to. Vidina lyzovani zdarma laka stovky dalsich uchazecu, takze me neprekvapilo, kdyz mi prislo jen vyrozumeni, ze pro nadmerny zajem na me zadna pozice v podstate nezbyla.

Nekolikrat jsem si prochazel mestske ulice a psal si nazvy firem, do kterych by mohlo stat za to poslat zivotopis. S zivotopisy jsem obesel napr. pivovar, nekolik hotelu a jediny mistni hostel. Narazil jsem na same prijemne lidi, ale s nikym jsme si definitivne neplacli. S hledanim prace jsem ale byl pozitivni, byl jsem si jisty, ze se nakonec nekdo ozve. A kdyz by bylo nejhur, ve fast foodech je poptavka po levne pracovni sile vsude a porad. Nejhur ale nebylo, nakonec si me pozvali na pohovor do hostelu The Raging Elk Hostel. A placli jsme si. :) Myslim, ze pro me hral predevsim fakt, ze jsem byl ochotny pracovat tam celou sezonu a ze mi bylo absolutne jedno, na jake pozici. Oficialne se tak ze me stala hostelova uklizecka pracujici za minimalni kanadskou mzdu. :) Moje uklizeci sichty vypadaji nejak takto: uklid baru, ktery je soucasti hostelu (odnest prazdne lahve do sberu a prazdne becky od piva do skladu, setrit vsechny barove stoly, vysat a vytrit podlahu, vynest odpadky), uklid vsech sprch a zachodu (umyt zrcadla, umyvadla, hajzliky a pisoary, vysat a vytrit podlahy), vysat chodby, z rezervacniho systemu zjistit check outy (tj. kteri hoste ten den opousteji hostel) a uklidit jejich pokoje (vynest odpadky, prevlect postele, vysat, pokud se jednalo o privatni pokoje, tak uklidit i jejich koupelny), kompletni uklid sdilenych prostor – TV mistnosti, jidelna a kuchyne. Plus se obcas naskytla jeste nejaka extra prace, napr. jsem delal oblozeni sten chodby, coz me tesi, protoze tam za mnou uz na porad zustane viditelny kus prace. A mimochodem, jo, presne, jak byste predpokladali, na hajzliky nekdy nebyl nejprijmnejsi pohled. Ale ac bylo obcas nasrano a nablito, nastesti jsem nenarazil na zadny extremy, pri kterych by se mi vylozene zvedal kufr. :))
Asi jsem se jako pracant osvedcil, protoze zahy jsem „povysil“, stal se ze me neco jako vedouci ranni sichty. Povyseni ale spociva jen v tom, ze mate vic prace a vase pracovni doba zacina o dve hodiny driv. :)  K uklizeni jsem tedy jeste pribral pripravu snidane, takze jsem kazde rano pripravil jedno az dve stanoviste pro smazeni palacinek (palacinky maji hoste zdarma a muzou si jich dat kolik chteji) a udelal kotel kafe. Podstatna cast nove pribrane prace obsahovala i praci na recepci, nove jsem vytvarel uklidove seznamy pro dany den, odpovidal na maily, komunikoval s hosty, kteri ten den hostel opousteli a ta nejhorsi cast – musel jsem za hostel vyrizovat telefonni hovory. Coz me trochu desi doposud, zatracena Anglictina. Vsechno jsem nejak zvladnul. A kdyz jsem se i na recepci osvedcil, tak jsem „povysil“ znovu a dostal i nocni smeny. Nocni smena je z 90% o praci na recepci. Takze jsem vital nove navstevniky, byl jim k dispozici, kdyz cokoliv potrebovali a vyrizoval jsem telefony. K tomu jsem pripravoval palacinkovou smes a pral uterky pro ranni smenu nasledujici den. Diky praci na recepci jsem se pro vetsinu hostu stal v podstate tvari hostelu, takze netrvalo dlouho a znalo me cele mesto. Coz je fajn, horsi ale je, ze ja si nepamatoval skoro nikoho, protoze tvari (a pro me cizich jmen) jsem denne potkaval az presprilis.
Moje smeny ustalily na dve ranni a tri nocni tydne. Ranni byla o uklidu, nocni o recepci.
Recepce sousedi s barem The Kodiak. Z recepce dokonce vedou jedny dvere primo za bar, takze jsem obcas vypomahal i tam. Navazel jsem novy becky piva, kdyz bylo v baru rusno, tak jsem treba posbiral prazdny sklo a vyjimecne jsem po skonceni moji nocni smeny na recepci sel jeste delat sekuritaka do baru, coz znamena, ze jsem kontroloval obcanky vsem prichozim, reguloval pocet navstevniku, kdyz byl bar zrovna plnej, a obcas shazoval opilce ze stolu (nezne, samozrejme). :) Coz vedlo k tomu, ze me na ulici zacalo poznavat a zdravit jeste vice lidi.

Prace v hostelu, konkretne uklid, me rychle zdeformovala. Uz po druhem tydnu mi doma proletelo hlavou, jestli se dostatecne leskne chrom doma v koupelne… :))

Komunita je kamos

Zahy jsem pochopil, ze ne jen priroda je tim, co dela Fernie natolik vyjimecnym mistem. Je to predevsim zdejsi komunita, lide se navzajem podporuji, jak muzou. Po tehle strance jde o naprosto zdrave mesto, ktere by mohlo jit ostatnim prikladem. Aktivne se podporuji a propaguji vsechny mistni podniky, umelci, apod. A to i navzajem mezi sebou. Kde bych cekal konkurenci boj, tam tady vidim vzajemnou podporu. Mistni umelci se napr. spojili a vedou spolu jednu z mistnich prodejnich galerii, kazdy den ma nekdo z nich sluzbu a stara se o prodeje vsech ostatnich. Mesto nabizi spoustu ruznych workshopu zdarma. Imigranti (vcetne tech ceskych) mouzou pozadat o bezplatnou pomoc. Mesto ma nekolik zarizeni pro seniory. Apod. Vtipny mi napriklad prijde, ze majitele dvou mistnich konkurencnich snowboardackych obchodu si spolu zalozili punkovou kapelu. Tomu rikam punk. :))

I ja se na mistni komunitu parkrat obratil. Konkretne skrz Facebook. Bez vlastniho kola se citim jak bez nohy, takze jsem zkusil poptat, jestli nekdo nejake levne neprodava. Ozvalo se nekolik lidi, ja se nakonec domluvil s Martinou, sympatickou Ceskou, ktera ve Fernie bydli se svym kanadskym pritelem. Kolo, ktere nasla na mistni skladce, mi zdarma pujcila na celou sezonu. Super! Jednim z poznavacich vlastnosti tohoto kola je napr. nalepka „Homosexual Gay Boy“ a jeho vyjimecnosti je, ze pri jizde poskakuje tak, ze na nem mate skoro pocit, ze jedete ve vlaku. A to i kdyz jedete po naproste rovine. Sranda. Ale jede! Diky, Mart’o!

Uz na ranci mi doslouzili moje pohorky a bylo jasny, ze na Kanadskou zimu mi deravy boty stacit nebudu. Penez nemam nazbyt, tak jsem si znovu napsal na virtualne socialni site o radu, kde bych je mohl sehnat za prijatelny peniz. Par rad mi poslala mila slecna Sandra, ktera me prekvapila tim, ze uz nejakou dobu pry sleduje fotky na mem blogu. Tohle cloveka zahreje. Diky ni jsem pote narazil na slevu a koupil ve sleve super boty (kvuli jejichz vyrobe nemuselo zemrit zadne zvire). Sandra je Ceska, a polecne se svym pritelem Martinem jsou jedinymi Cechy, se kterymi jsem se ve Fernie opakovane sesel. Urcite se o nich jeste na blogu zminim.

Jak uz jsem zminoval, do mesta jsem se tesil predevsim za kulturou, ktere se mi na ranci logicky nedostavalo. Jednou z prvnich poptavek po pomoci od zdejsi komunity proto byla prosba, zda by mi mohli dat par tipu ohledne kulturniho vyziti. Konkretne mi slo o zivou hudbu a umeni vseho druhu. Ozvalo se prekvapive hodne lidi a mezi nimi sympaticka australska dredarka Bron, ktera mi poslala tolik tipu, ze bych z toho mohl napsat prirucku pro preziti ve Fernie. Dostal jsem rady, kam za muzikou a vystavami, kam se jit seznamit s lidmi, kam na dobry kafe, kde zkusit hledat praci, kde behat… Uzasny. Pul roku cestovala sama, v dodavce projela napric celou Kanadu a pred rokem a pul prijela na zimu do Fernie a uz se odtud nedostala. Zaklety misto.

S Bron jsme si vymenili par zprav a zjistili, ze mame spolecne konicky, mimo jine taky rada foti, tak me vytahla na foto prochazku spojenou s prohlidkou pro me novych zakouti mesta. Zacal jsem mit pomalu pocit, ze me tak trochu adoptovala a dala si za ukol, ze mi moje pristehovani co nejvic zjednodusi. Radi, seznamuje, ukazuje. Pry ale jen oplaci dobro, ktery potkalo ji, kdyz se sama pristehovala. Abych pravdu rekl, obcas toho na me bylo az moc, jako bych ztratil chut komunikovat s lidma…

Asocial

…pul roku straveneho v izolaci na ranci se na mne prekvapive hodne podepsalo. Presto, ze jsem se do mesta tesil na kulturu a lidi a ve Fernie jsou vsichni pratelsti, tak jsem na ne po prijezdu paradoxne vubec nemel naladu. Zpocatku jsem nebyl schopnej vubec s nikym mluvit. Nejen, ze jsem nevedel, o cem, ale najednou mi byla spolecnost lidi spis neprijemna, coz je u me nezvykly. Vzdy jsem byl sice v podstate samotar, ale zaroven jsem ze svoji samotarske ulity potreboval vylezat do spolecnosti. Tady to bylo ale najednou jinak. Neveril bych, jak nove a cizi pro me po tak relativne kratke dobe mestske prostredi bude. Spolehal jsem ale na to, ze je to jen nejaky prvotni sok po zmene prostredi a po tom, co se tady aklimatizuju se to nejak podda a ja nakonec z ulity vylezu.

Rikal jsem si, ze svoji asocialni naladu zlomim hudbou, ta dela zazraky. Hned prvni den ve Fernie jsem vyrazil na jeden ze zdejsich hudebnich jamu do baru. Nedal jsem to. Otocil jsem se uz ve dverich, nevesel jsem vubec dovnitr, predstava spolecnosti lidi mi byla totalne proti srsti. Dalsi tyden jsem to zkusil znovu s tim, ze tam proste vlezu a pri nejhorsim si dam jen pivo a hned zas vypadnu. A tentokrat jsem se dovnitr dostal. Dopadlo to presto podobne jako minule, pivo jsem skoro exnul, abych co nejdriv zmizel. Pres opilecky kecy jsem hudbu skoro neslysel a jiny duvod zustavat jsem nevidel. Pobyl jsem tam takovych 5 minut. Moje asocialni nalada gradovala. Vubec jsem se nepoznaval a priznavam, ze jsem v tom obdobi zacala trosku strasit deprese.

Psychika si se mnou chvilemi nehezky zahravala, nekolik noci po sobe jsem mizerne (chce se mi rict „vubec“) nespal. Predstava vice takovych noci me vydesila, protoze s dlouhodobou insomnii jsem pred lety uz zkusenost mel a vazne nerad bych si to zopakoval. Nechtel jsem to nechat nahode a tak jsem i ja poprve vyuzil sluzeb slecny, ktere jsem venoval minuly clanek. Ne, nezaplatil jsem si spolecnici, jen jsem koupil trochu travy. :)) Pro lekarske ucely, to se preci muze. :) A fungovala, hned prvni den jsem vytuhnul.
Mimochodem, jsem si jistej, ze vetsina lidi by mela strach do pokoje „moji dealerky“ vlezt ze strachu ze smrtelnych nemoci. Bordel vsude, skoro si nebylo kam sednout.
Trochu jsme pokecali. Kdyz po chvili prisel jiny zakaznik, sahnul jsem po senu, ktery tam Patty ma pro sveho spolubydliciho kralika, podal jsem hrst navstevnikovi a hlasim „jdes si pro tohle, ze?“ Mne se to zdalo byt strasne vtipny, ale asi nebylo. Tento hulic nesdilel muj smysl pro humor. :) Podobny kecy jsou pro me typicky a fakt, ze jsem byl v takovym rozpolozeni (a to jeste pred tim, nez jsem ochutnal „medicinu“) znaci, ze jeste nebyl uplne ztracenej. :)
(Musim upozornit, ze presto, ze mi trava zjevne dokaze pomoci s necekanou nespavosti, tak s asocialni naladou nepomaha, zpravidla prave naopak. )

Moje nalada se nakonec zacala zlepsovat v okamziku, kdy jsem se na vsechno tak nejak vyprdnul. Prestal jsem na sebe s vytouzenou socializaci tlacit a zacal si znovu uzivat vyhod samoty. Zejmena jsem zacal konecne vic hrat (spis loudit zvuky) na kytaru, zacal jsem vic psat (pritom na blog jsem se paradoxne vykaslal) a taky jsem zacal znovu behat (endorfiny jsou potreba, a kdyz tomu navic mate zdejsi vyhledy, zlepseni nalady je zaruceny).

Dle me byl nakonec problem predevsim v tom, ze jsem jednoduse nenarazel na lidi, kteri by byli na stejne vlne jako ja. Fernie je v podstate jedno velky party mesto, vetsina lidi sem na zimu prijizdi lyzovat (coz rozhodne podporuju) a kdyz zrovna nejsou na sjezdovce, tak proste pari, chlastaji a dopravaji si drog vseho druhu (ktere jsou tady navic nezvykle levne). Coz muze byt obcas fajn povyrazeni, ale asi chci vic. Docvaklo mi, ze muj soucasnty problem s komunikaci mozna nebude jen o mne, ale i o lidech, ktere potkavam. To uvedomeni prislo mozna v den, kdy mestem projizdeli dva pankaci/hippie/bezdomovci/cestovatele/buskeri (poulicni hudebnici), Brigid a Scott, a zastavili se na hodinu na zdejsi hlavni tride, aby si muzicirovanim vydelali par drobaku na dalsi cestu. Nadherny setkani! Najednou me kontakt s lidmi nedesil, ale naplnoval a obohacoval. Brigid takto na divoko s harmonikou cestuje uz sedm let. Scott se mimo jine bavi tim, ze stavi vlastni hudebni nastroje a aparaturu z veci, ktery najde na skladkach a v sekacich. Nedavno si zalozil na Facebooku stranku venovanou vyrobe kytar. Doporucuju navstevu, jsou to nadherny kousky – odkaz najdete TADY. Tihle dva jsou inspirace sama. Setkani a nasledne povidani me naplnilo nadhernym pocitem. Stejna vlna byla naprosto zrejma a obejmuti na rozloucenou bylo tak nejak samozrejme. Hrejive.

Pri behani, jsem taky zacal potkavat stejne naladene lidi, takove, jejichz zivoty se netoci jen kolem party. Se sportakama se mi mluvilo tak nejak prirozeneji. Ne, ze bych mel neco proti party, naopak, cas od casu jsou potreba, ale vocad pocad. Asi starnu. :) A beh mel na muj socialni zivot vliv i mimo dobu, kdy jsem sportoval. A to treba kdyz me v cajovne oslovila servirka s tim, ze me videla behat a ze beha taky. A fajn pokec a planovani spolecnyho vyletu byl na svete. :)

Moje antisocialni naladeni se zacalo postupne menit. Nicmene obecne jsem ve Fernie prozil jedno z nejmelancholictejsich obdobi za hodne dlouhou dobu. V mysli mi na povrch vyplouvaly zasadni otazky, na ktere jsem nenachazel odpovedi. Ale zas tak moc se v blogu obnazovat nechci, uz takto cumim, co vsechno tady vykecavam. :) Teoreticky na pochmurny naladeni mohl mit vliv i fakt, ze Fernie je mesto deste. Vazne neni vyjimkou, kdyz tady behem dvou tydnu pres destiva mracna vykoukne slunce jen na jeden pulden. Tezko rict, kazdopadne je dobre, ze uz je dobre. :)

Social

Jednou z polozek na mem „TODO before I die“ listu je pozorovani polarni zare. Jeden rijnovy den k tomu meli byt idealni podminky, tak jsem vyrazil na lov. Bron sehnala odvoz, tak jsme s mi neznamou bandou lidi v noci vyjeli na vyhlidku nad mesto. Tam uz na tu podivanou cekala sposta lidi, kteri udrzovali telesnou teplotu chlastanim a prihazovanim palet do ohne. Mezi tou spoustou hlasu jsem tam zaslechl Cestinu. Poprve jsem ve Fernie potkal Cechy jinak nez virtualne. Fajn pocit, pouzivat svuj rodnej jazyk, to vam povim. (Nicmene ve spolecnosti anglicky mluvicich lidi se Cestinu snazim pouzivat minimalne.) Bohuzel, polarni zari jsme nevideli. Navic me trosku zamrzelo, jak malo hvezd tady je na obloze v noci videt, svetelny smog mesta (i kdyz maleho) je vazne hodne znat, proste to uz neni uprostred lesu jako u „nas“ na ranci. Skoda, nocni vyhledy na oblohu miluju. Ale aspon jsem si tampripomnel, jak super je nocni vysedavani u ohne. A navic, i denni vyhledy tady maji neco do sebe… :)

V den mych narozenin jsem chtel podniknout neco vyjimecneho, rozhodl jsem se, ze si vyslapnu na horu, ktera me okouzlila hned prvni den, kdy jsem mestem projizdel. Krasna hora Mt. Hosmer. V muzeu jsem se vybavil mapou a vyrazil. Na prvni pohled to vypada, ze Mt. Hosmer s mestem tesne sousedi, ale je od nej vzdalena cca 15 km, takze jsem se k turisticke trase priblizil na kole. Je to kratky a jednoduchy trek, vystup mi trval necele tri hodiny a to jsem se hodne flakal a kochal. Teda abych nekecal, na uplnem vrcholu jsem nebyl, pro jeho zdolani pry potrebujete horolezecke vybaveni. Byl jsem tak nakopnutej, ze bych byl skoro schopnej pokusit se o jeho zdolani i bez vybaveni, ale povetrnostni podminky mi nepraly. Kdyz jsem na vylet vyrazel, bylo krasne slunecno, nez jsem se ale vysplhal nahoru, obstoupila me mracna a jen chvili po prvnim varovani me zasypala prvnim letosnim snehem. Sice jsem diky tomu prd videl, ale stejne tam bylo krasne. :)

Kdyz jsem svym spolubydlicim rekl, ze jsem byl na Mt. Hosmeru, tak me meli za blazna. Presto, ze uz tady ziji nekolik let, tak tam jeste nikdy nebyly, protoze je to pry moc daleko. To me zarazilo, jsou to sportovci se super modernimi horskymi koly a kazdy ma navic sve auto. Mne trvalo dostat se z mesta ke stezce vedouci k hore jen hodinu, a to na kole ze skladky. Pojem „daleko“ je zjevne hodne relativni.

Jak uz jsem naznacoval, Fernie nabizi i nejake to kulturni vyziti. K memu prekvapeni je ale napr. ucast na koncertech casto mizerna (s vyjimkou koncertu, ktere se konaji napr. v barech, jakmile je ve vzduchu vidina chlastu, tak je naopak plno). Na jednou koncertu v cajovne jsem byl dokonce jednim z pouhych dvou navstevniku koncertu. Pritom  muzika byla famozni, i husi kuze se dostavila. Pro me byla nizka ucast je v podstate vyhoda, po koncertu jsem se k muzikantovi vetrel na pivo. :) Suprove jsme pokecali o muzice. Presto, ze nejde o nijakou superstar, tak se pry hudbou uz sest let zivi. Vzdycky me potesi, kdyz vidim, ze je mozny zivit se umenim. Zaklad je pry, byt proste dobrej (kdo by to byl rekl :) ) a potom uz staci mit jen trpelivost a budovat si postupne svoji audienci. Ono je to asi logicky, ze?
Zajimave je, ze nerad buskuje, ma rad, kdyz ho jeho divaci plne vnimaji. Ale na druhou stranu mu nevadi, kdyz je to treba jen jeden divak. Ok, to beru.

Na Facebooku jsem nasel fotograficky workshop, ktery se ve meste zdarma konal, tak jsem to zkusil. Sice jsem se nic noveho nenaucil, ale aspon jsem poznal nove lidi a dostal se k prilezitosti vystavit sve fotky na kolektivni vystave 30. brezna (o tom priste). Juch. :)
Pro ucastniky foto-workshopu jsem pozdeji usporadal foto-vylet, at trosku vic podporim svoji socializaci. :) V lesich za mestem jsou ukryte obrovske fosilie amoniti (anglicky ammonite), zivocicha, ktery na Zemi zil cca pred 150 miliony let. Udajne se muze jednat o nejvetsi ammonite na svete, ale aby mu tento status mohl byt oficialne uznan, musel by se presunout do muzea, coz nastesti mistni nedovolili. Diky tomu Fernie nabizi o jednu unikatni prirodni krasu navic. Nejde o proflaknutou turistickou atrakci, mesto ji aktivne nepropaguje, aby ammonite neznicili bezohledni turiste. Tento vylet byl nakonec bohuzel bez happy endu, k fosiliim jsme nedosli, cestu nam prerizla reka. Sice jsme nasli mohutny strom spadly pres reku, pres ktery se dalo pres reku s opatrnosti dostat, ale odvahu zkusit to jsme nasli jen tri lide z nasi vyletnicke skupiny a proto nas hon za pravekem bohuzel skoncil. Mohli jsme sice pokracovat dal sami, ale nechteli jsme trhat partu, tak jsme se spolecne prosli aspon okolni  prirodou. I bez dorazeni do puvodniho cile to byla moc hezka prochazka.

Ozvali se mi z jednoho hotelu, kde jsem nechal svuj zivotopis. Zamestnani mi tentokrat sice nenabidli, ale majitelku hotelu zaujalo, ze fotim, a dohodila mi tak foceni akce v klubu sousedicim s hotelem. Slo o premieru snowboardoveho filmu spojenou s ruznymi soutezemi a naslednou tanecni party. Tak jo, proc ne, zkusit se ma vsechno. Byl jsem si predem obhlidnout prostory a zhrozil jsem se, je to temnej nocni klub, na coz bohuzel v Kanade nemam fototechniku. Dal jsem proto na internet inzerat, ze shanim blesk k zapujceni… no a nekdo se ozval, lidi jsou fajn. Pan byl sice z vedlejsiho mesta, ale jelikoz se tady paradne stopuje (s autobusy v Kanade moc nepocitejte), udelal jsem si vylet. A uz jen ta cesta stala za to. Prvni auto mi zastavilo asi do minuty, vzal me Dilip, sympatak z Nepalu, ktery zrovna pristi mesic ve Fernie otvira Himalajskou restauraci. Slovo dalo slovo a behem jizdy jsme se domluvili na spolupraci, fotky za zvanec. Miluju smennej obchod. Cestou zpet me pro zmenu zastavil tesar, ktery se ve volnych chvilich venuje samanismu. Mam stesti na lidi, prijemne jsme pokecali. Takze provizorni vybaveni k foceni v klubu jsem uz mel, hura na to…

No, zkusenost zajimava, ale uplne se mnou ta akce nerezonovala, takze jen, co jsem naznal, ze mam dostatek fotek, jsem zmizel. Fotky meli uspech, ale o dalsi spolupraci jsem uz neusiloval.

Do toho klubu jsem se ale zanedlouho stejne znovu podival. Pri jedne z vecernich prochazek mestem jsem potkal skupinku lidi (tusim Anglicanku, Skota a Nemku) a ani nevim, jak a o cem jsme se zakecali, ale nakonec me s sebou stahli do baru. Poznal jsem spoustu novych lidi a pak se najednou ocitnul na punkovym koncertu, ktery mi pro zmenu vytecne sednul. Potkal jsem ten vecer haldu super zivocichu. Socialno jak za starych casu. :D Hrala mistni kapela The Runs. Vypecena akce. Kdyz zpevak zacal koncert vetou „We play punk, so don’t expect much“, bylo jasny, ze bude sranda. Bylo to bozi. Dalsi den jsem necitil krk. :))

Jak asi vite, v Americe (vlastne nejen tam) se ve velkem slavi Helloween. Tak jsem si rikal, ze kdyz uz jsem za oceanem,  mohlo byt fajn se na takovou pravou americkou helloweenskou party podivat. Tak nejak jsem tusil, ze to tam bude pevazne jen o chlastu, ale zazit jsem to chtel. Pri nejhorsim si dam zase jen pivko a zmizim. Sel prevleceny za „Potrhleho Kloboucnika“, postavu z Alenky v risi divu. S kostymem mi pomohla Bron, ktera ma na prevleky asi uchylku. :) Party se konala v restauraci/hospode a ucast byla tak velka, ze se dovnitr nakonec kvuli kapacite/bezpecnosti nedostali vsichni. Musim rict, ze vynalezavost a kreativita lidi pri tvorbe jejich kostymu me hodne prekvapila. Az me mrzi, ze jsem s sebou nemel fotak.

To be continued?

Tak jsem vam prave zhruba popsal prvni mesic meho pusobeni ve Fernie. Vzhledem k tomu, ze jsem mel od minula dlouhou pauzu od psani, tak bych to nemel prehanet, zbylych pet mesicu tedy popisu zase priste. A o cem to napr. bude…?

Diky Martinovi a Sandre, jsem se v listopadu dostal k novemu ubytovani. Jeho kolega z prace zrovna nabizel pokoj, a jelikoz party v Commit Housu se neustale stupnovaly, nevahal jsem a vzal jsem to hned od zacatku meho druheho mesice ve meste. Na zadne smlouvy se ve Fernie zpravidla moc nehraje, takze jsem prakticky mohl jen prestat platit puvodni najem a prestehovat se do noveho bydleni. Jenze ja se snazim nebyt kurva, takze jsem to udelal ciste a zaplatil. V listopadu jsem tak najednou musel platit 2 najmy, protoze jsem za sebe nemohl najit nahradu (prece jen to bylo jen na mesic, potom uz se mel vracet puvodni najemnik), kazdym dnem jsem tak tratil nejaky penize. Hodne jsem se u hledani nahradnika zapotil, protoze cely mesic by me v tu dobu mohl zruinovat. Nicmene cisty svedomy me uklidnovalo. A nastesti se za par dnu nasel a do Commit Housu nastehoval Chip, ktereho jsem znal z hostelu. Uff…
A me nove bydleni? Kapitola sama pro sebe. Priste… :)

Ale hlavne…
Jeste nez jsem vubec tusil, ze se prestehuju do Fernie, mesta s lyzarskym strediskem, napadlo me, ze bych v zime mohl zkusit snowboard. Po prestehovani ta nekonkretni predstava zacala rychle ziskavat konkretni obrysy. Obyvatelstvo tohoto mesta se na zimu minimalne zdvojnasobi, hotely, hostely a veskere podnajmy se naplni lidmi lacnicich po zdejsich sjezdovkach. Jako slepej k houslim jsem se dostal do snowboardacke komunity a hned od zacatku bylo zjevny, ze jsem chycenej, ze i kdyz na prkne neumim, tak tomu tady propadnu. Zimnim sportum jsem se nikdy nevenoval, rodice k nim nikdo nevedl, takze nemeli co predavat a navic nase rodina dlouho nemela auto, coz je, vzhledem k tomu, ze na jizni Morave hory nemame, trochu problem. Prkno me ale lakalo uz od detskych let a tem, kteri umeli a mohli lyzovat, jsem tak trochu zavidel, takze bylo rozhodnuto – ve Fernie si splnim jeden ze svych detskych snu, stanu se snowboardakem. Apon na jednu sezonu. :) Jeste pred tim, nez jsem na prkno vlezl, jsem se tady jednoduse rozhodl, ze tomu propadnu, ze se tuto zimu stane snowboarding moji vasni. Jenze krome toho, ze jsem na prkne jezdit neumel, jsem navic nemel ani vubec zadne vybaveni. A v tom mi opet pomohla Fernie komunita…
A ja tomu fakt propadnul. A nejen o tom ale… priste. :)

12 komentářů u „Doba temna“

  1. Boží! Díky za dlouhé čtení :D a nádherné fotky! Zdravím z Čech, za měsíc se chystám do Alberty taktéž ;) užívej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.