Kdo me zna, vi, ze nemam v oblibe planovani vyletu. Mam rad otevrene plany a cesty. Takze logicky vzato by pro me nejlepsi variantou vyletu mohla byl ta, kdy necham jen nahode (nebo osudu?) koho potkam, co zaziju a kde skoncim dalsi den. No a presne takovy vylet jsem si zkusil v Kanade. :)

Predem upozornuju, ze tohle povidani bude asi z tech mych mene zazivnych, ono se toho v podstate moc nestalo, porad jsem byl jen na ceste a temer ani nefotil… Ale i tak musim dat domu vedet, co se se mnou deje… :)

Ve stredu (3. 8.) jsem vyrazil na vylet stopem neznamo kam.
Z rance jsem jel na jistotu, stopnul jsem si Grygarovic bandu jedouci do Pincher Creeku. Tam jsem hned zapadnul na kafe (pozvolny start :) ) a premyslel, kterym smerem se vydam. Shodou okolnosti se ozvala Janca, ze je taky v Pincher Creeku, a tak ze muzem dostopovat spolecne k nim na ranc. Janca totiz v te dobe pracovala na ranci 50 kilometru od „meho“ rance. Na ranci, na ktery jsem se chtel podivat. :)
Co cert nechtel, starsi cowboy, ktery nam u cesty zastavil jako prvni, nas vyhodil u mexicke hospody (v Twin Butte). No tak jsme si dali mexicky pivko. :) A krasne to vyslo, sotva jsme dopili, stavila se v hospode Ria vracejici se z mesta, a tak jsme meli odvoz az na ranc. Ria je jedna ze tri zen, ktere maji pod palcem ranc, kde Janca pracuje. Ona, jeji sestra Erin a mama Jan. S Rii jsme prijemne filosoficky popovidali (bez zbytecne nabozenske omacky). :)

20160803-203924-dscf0619-2
Hory tu maji sice jen na obzoru, ale i tak je tu krasne.
Janca kuchti dobrotu. :)
Janca kuchti dobrotu. :)

Jejich ranc je takovou zenovou oazou, vazne uklidnuje. Dostal jsem vybornou kokosovou polevku a nabidku prenocovani, coz jsem odmitnout vazne nemohl. :) Na zahrade maji nove postavene indianske tee-pee, ve kterem zatim nikdo nespal, tak jsem ho pokrtil a prenocoval v nem. Puvodne jsem ten den mel mit odvoz do indianske vesnice, ale nakonec to nevyslo, tak jsem moznost nocovani v teepee bral jakou prijemnou nahradu. :) V noci jsem byl trochu nervozni, protoze predchozi den v okoli medved roztrhal sest ovci, a navic tu noc z nejakeho duvodu hodne vyvadeli kravi a psi, ale spalo se krasne.

Muj vyhled po probuzeni.
Muj vyhled po probuzeni.
Dobre rano. :)
Dobre rano. :)

Rano me Erin hodila zpet do mesta, kde jsem hned zamiril k Wallmartu (supermarket) a zacal stopovat smerem k dalnici. Nevedel jsem, jestli jet radeji na zapad nebo na vychod. Trochu vic me to tahlo na vychod – jednoduse proto, ze o nem skoro nic nevim. :) Nakonec jsem se ale rozhodl pro zapad, kde je jednak vice hor a zajimave prirody obecne, ale hlavne je tam pry vyssi pravdepodobnost uspesneho stopovani. Clovek mini, zivot meni… po necele hodine mi zastavila krasna 67leta pani… nejela na vychod ani na zapad, mela zamireno na sever – na letiste do Calgary. Nabidla mi, ze me sveze aspon k dalnici, kde uz vsichni pojedou mym smerem. Nez jsme k ni ale dojeli, rozhodl jsem se, ze pojedu s Nancy na sever do 220 km vzdaleneho Calgary, je mi prece jedno, kde skoncim. :) Mesto sice neni neco, v co jsem puvodne doufal, ale treba se mi tam otevrou jine zajimave cesty.
Cesta byla uzasna, s Nancy jsme ji skoro 3 hodiny prokecali. Byli jsme na stejne vlne. Kdyz mi povidala o svych drivejsich stoparskych zazitcich, mel jsem pocit, ze jedu s Jackem Kerouacem v suknich. Priznala se mi, ze jeji sen je vlezt si potaji do nejakeho auta zaparkovaneho na nakladnim vlaku a kochat se jizdou za drkocani prazcu. Slibil jsem, ze jestli se mi to podari realizovat, poslu ji fotky. :)
Nancy zije sama na ranci s 50 kravami. Coz je o to zajimavejsi, ze je Nancy vegetarianka. Jeji hobby je plevel – strasne se zajima o to, jak s nim bojovat. Zasluhyhodne. :)
Kdyz me cestou pozvala na zmrzlinu, vazne jsem mel pocit, ze jsem maly dite a ona je muj vrstevnik. Krasny. :) Dala mi na sebe kontakt, urcite ji navstivim.

Vzala me na letiste, odkud jsem se MHD busem presunul do centra a jen tak se bezcilne potuloval ulicemi. Cestou jsem patral po parcich, kde bych mohl prenocovat. Narazil jsem na jeden mensi, kde se sice prenocovat nedalo, ale byl plnej mladych pankacu, tak jsem tam zaparkoval na zvanec, bo kde jsou pankaci, tam se casto neco deje. :) Hned jsem dostal nabidku koupe travy (kterou jsem odmitnul) a naucil se od nich, ze je mozne hacknout poulicni lampu a dobit si z ni mobil. :) Nakonec jsem nasel park, kde by to slo. (Jmeno radsi psat nebudu, at nezpusobim jeho osidleni ceskymi turisty. :D )

Pastviny najdete i v Calgary. :)
Pastviny najdete i v Calgary. :)
Spousta mist zdobila krasna grafity.
Spousta mist zdobila krasna grafity.

V parku zrovna probihala apokalypsa. Invaze stovek zombie! Aspon tak mi pripadaly davy lidi tupe civicich do svych mobilu a zmatene pobihajicich po celem parku. Chovali se jako bezohledna prasata, hulakali, prelezali ploty… V jedenact se ozval vykrik a vsechny zombie se rychlosti svetla presunuly na druhou stranu parku. Pak uz bylo klidneji. Hrali nejakou hru s Pokemonama, zjevne novy trend. No co, rikal jsem si, ze si me aspon nikdo nebude vsimat, kdyz jsou vsichni napojeni na „chytre“ telefony, a zalezl do spacaku.
V parku bylo pripraveno zazemi pro festival latinskoamericke hudby, ktery se mel konat dalsi den, takze po parku celou noc jezdil hlidac strazici stanky a vybaveni. Celou noc me uspesne mijel, ale kolem ctvrte ranni me vyhnatnul a jeho baterka se zastavila na mym spacaku. Ale asi jsem nevypadal krveziznive, protoze na me policajty nezavolal a dal si me uz nevsimal. V sest rano me vzbudil projizdejici popelar, tak uz jsem radeji zrovna vstal, at moc neprovokuju.

20160805-074205

Po snidani jsem se zase ponoril do ulic Calgary. A zakotvil jsem v mestskem muzeu Glenbow. Stravil jsem tam bez prestavky 5 hodin! A to jsem to prosim asi celkem odflaknul, vazne by nebyl problem stravit tam cely den! Dozvedel jsem se spoustu zajimavych informaci o historii Alberty, o tezbe ropy a dalsich nerostnych surovin, o zeleznici, o kamenech a a mineralech, o hinduismu a budhismu… Mne ale nejvic zaujaly vystavy venujici se puvodnim obyvatelum, tedy Natives, cesky indianum. Krasna byla napr. vystava historickych fotografii natives – co tvar, to charakter. Taky jsem si nafotil spoustu inspirace pro stavbu tee pee, na kterou bych se po navratu do CR rad co nejdriv vrhnul. :)

Stavitelska inspirace.
Stavitelska inspirace.

20160805-133045-dscf0665 20160805-141914-dscf0671 20160805-102019-dscf0652 20160805-142424-dscf0672 20160805-110040-dscf0653

Potom jsem narazil na pekny maly park v centru mesta, kde zrovna probihaly nejake trhy. Prasknul jsem sebou pod strom a stridave si uzival krasneho pocasi, pohody, hudby a knihy. Prisednul si ke me Adam z Etiopie a dali jsme se do reci. Krasne se rozpovidal o svoji zemi. Az jsem vazne dostal chut se tam podivat. Taky se rozplyval, kdyz snil o tom, ze v Kanade najde vysnenou praci programatora. Skutecne mu pri tom uplne zajiskrily oci. Tak snad mu to vyjde.

Vecer jsem trpel pri nekonecnem hledani mista ke spani. Na stejnem miste jako vcera jsem kvuli festivalu prespat nemohl. Chtel jsem mrknout po parku na druhe strane reky, ale po cestu mi nakonec odriznul uzavreny most. Ten den jsem naslapal desitky kilometru. Nakonec jsem to zapichnul u reky na nejtemnejsim miste, jake jsem nasel. Byla tam takova tma, ze jsem pri hledani mista k nocovani malem vrazil do hamaky (houpaci site), nekoho, kdo tohle misto nasel prede mnou. Rozmyslel jsem, jsetli zustat nebo radeji jit. U hamaky byla oprena dve kola. Mohli to byt bud cestovatele nebo bezdomovci. Praskani plechovek naznacovalo spise bezdomovce. At uz tak nebo tak, zadna z tech variant neznela smrtelne, tak jsem zustal.
A diky tomu jsem mel rano tu cest poznat Philanu a Chada, dva nadherny homeless lidi. Oba byli tak krasne zarivi! Philana navic krasna native (indianska) zena (z kmene Cree) s uzasnou jiskrou v ocich. Vecer pry byli kapku opili, takze muj prichod moc nevnimali. Ptali se, jestli uz spali, kdyz jsem prisel, nebo jestli Philana porad jeste behala kolem nahata. :))

Moji uzasni spolunocleznici. :)
Moji uzasni spolunocleznici. :)

Mel jsem pocit, ze uz kvuli tomuto setkani mela cesta do Calgary smysl, vazne jsem si cas s nimi uzil. Vzali me na pry super misto na stopovani – zastavku pro kamionaky „Blackfoot Truck Stop“. Uzasne bylo, jak se cestou radovali z kazde malickosti – tu pekna vyzdoba balkonu, tam hezky obraz na stene. Spontanne si uzivali veskerou okolni krasu. Doslova jsem z nich mel radost. Pozval jsem je na kafe a super jsme pokecali. O zivote a o natives. Philana jednou z mnoha indianskych deti, ktere byly nasilim vyjmuty z vlastni rodiny. Prevychovany. Ke svym rodicum nikdy nebyla navracena. (Teto nedavne zvracene kanadske historii se venuje i cast expozice muzea, navstevu vazne doporucuju.) Dostal jsem od ni na pamatku naramek, ktery mi na pockani upletla. Je hodne akcni (takova indianska Janca :D ), hned mi na parkovisti zastavila kamionaka. Ten me vzit sice nemohl, ale poradil mi, abych se radeji busem svezl na druhou stranu Calgary, tady mi pry nikdo nezastavi. Ja to ale, po tom, co jsem se rozloucil s mymi novymi kamarady, risknul precejen tady. Na svoji stoparskou „ceduli“ jsem napsal „Anywhere“ (cesky „Kamkoliv“), sednul si na patnik a brnkal si na kytaru, kterou jsem si s sebou na sve stoparske cestovani vzal. Do 10 minut mi zastavil mlady sympaticky Libanonec. Jel na letiste, takze me vzal jen na benzinku severne za mestem. A opet super pokec o zivote, Libanonu, praci, korupci, zivotnich hodnotach… :) Poradil mi, ze by me mohla bavit „Social services“ prace, coz uz sam delsi dobu citim. Priznal se, ze momentalne jde na rozdil ode me po penezich. Pristehoval se pred 6 lety, koupil truck a zacal vozil pohonne hmoty. Nicmene diky Blizkemu Vychodu je tezarsky prumysl v Alberte uz rok a pul v krizi (nezamestnanost tady pry stoupla o 10%), takze ma co delat, aby zaplatil seky. Premysli, ze pujde studovat na leteckeho pilota, ceka jen na schvaleni studijni pujcky od vlady (ke studijni pucce se jeste pozdeji vratim). Byl to dobrak, pri louceni mi koupil snidani – caj a bagetu. Ne, ze bych nemel penize na snidani, ale bylo videt, ze mu jeho dar dela radost, tak jsem ho i ja s radosti prijal. Loucil se se slovy „We need people like you!“ :) Asi nikomu nemusim povidat, jak tahle veta zahrala u srdce. :)

U benzinky jsem prijemne pokecal s kolemjdoucimi. Lidi si chteli povidat diky moji ceduli „Kamkoliv“. :)
Zastavil mi tam pan pracujici na zaoceanskych lodich, kde se stara o zabavu cestujicich. Na mori je nekdy az 6 mesicu v roce. Kdyz zrovna nepracuje, zije prevazne v levnem Thajsku. Podle me je to gay, kterymu jsem se trosku libil. :) Proste jsem to citil. S kazdym mym ohlednutim do krajiny jsem na sobe citil jeho pohled. Divnej pocit. :) Vyhodil me na benzince pobliz najezdu na dalnici ve meste Red Deeru.

V Red Deeru zacala stoparska muka. Stopoval jsem tam necele 3 hodiny. Asi bych to na tom miste vzdal driv, ale zdrzel me tam projizdejici typek, ktery mi rekl, ze se pro me otoci. No, bud si ze me delal srandu nebo na me zapomnel. Odmitnul jsem dvacetiminutovou spolujizdu, abych pozdeji v nouzi s vdekem prijal desetiminutovou. Pan pracujici pro armadu me vyhodil v dalsim meste. Bohuzel jsme sjeli z dalnice, takze tady bylo stopovani jeste horsi. Uz po pulhodine jsem to vzdal a vydal se dal pesky k mistu, kde se tato nova cesta zase napojovala na dalnici. Komari byli nezvykle krvelacni, sotva usedli, uz meli plny cerveny pupky, takze jsem byl zahy sama krvava smouha. Se stopovanim jsem se dalsi hodinu vubec neobtezoval, mel jsem pocit, ze me tady jen zbytecne zdrzuje. Proste jsem se smiril s tim, ze si tech cca 15 km k dalnici odslapu. Kdyz jsem byl uz temer u cile, podival jsem se pred sebe a cca 300m prede mnou stalo za krajnici blikajici auto. Vubec me nenapadlo, ze by mohl cekat na me, takze jsem ani nepridal do kroku. Ridic Shane si jen v klidu ukusoval svuj hamburger a kdyz jsem pristoupil s otazkou, jestli nepotrebuje pomoc, zeptal se me jen, jestli nechci nekam hodit, za ma cestu do 120 km vzdaleneho Edmontonu. Tak jo. :) Jen, co jsem sedl, uz jsem v ruce drzel plechovku piva. Shane je strasne pohodovej typek s dobrym srdcem. Ma propiercingovanou pulku obliceje a nosi vyrazne syte modre kontaktni cocky. Rad si hraje s ohnem (doslova). Celou cestu jsme si navzajem pousteli muziku, rozsirovali si hudebni obzory a kecali. Zaujalo me, ze ho trochu sere, ze si obyvatele USA rikaji „Americane“, privlastnili si osloveni, ktere nepatri jen jim. Makes sense.
Nabidl mi, ze se u nej muzu vysprchovat, coz jsem po 4 dnech bez sprchy nemohl odmitnout. Nez jsme prijeli k nemu na byt, jeste se stavil pro basu piv do obchodu. Shane me seznamil s jeho kamosema – Big Jeffem a korejskym Shawnem. Jen jsme se flakali a kecali, kdyz Shane prisel s napadem, ze vypadnem do mesta na jidlo, abych zazil neco novyho. :) Sli jsme do japonske restaurace „All you can eat“, trval na tom, ze me zve. A bylo to nepopsatelne super. Jak veskery jidlo, tak hlavne zabava obecne. Trosku nas to japonsky pivo lizlo. :)) Jeff povidal napr. o krutem zivote na uplnem severu Kanady, kde nejakou dobu ucil, nebo treba o nezavaznem sexu s Africankama. :)) Byl to nezapomenutelnej zabavnej vecer, jsem jim za nej nesmirne vdecnej. V noci jsme hrali jeste videohry, coz jsem delal snad poprve od stredni skoly, a pak Shane pustil nejaky osmdesatkovy akcni filmy, behem kterych jsem si do usi nacpal spunty a spokojene usnul na zemi v jeho obyvacim pokoji. Na druhe strane, za gaucem, odfukoval Shawn. :)

Shane a chobotnice. :))
Shane a chobotnice. :))

Spal jsem az do deseti a z bytu se vyhrabal kolem poledne. Ze Shanova balkonu jsem videl centrum mesta, vzdalenost jsem tipoval na 5 az 10 km, tak jsem se rozhodl, ze tam dojdu pesky, podekoval Shanovi za paradni zazitky a vyrazil. Venku jsem mrknul do mapy a zjistil, ze do centra je to kapku dal – 17 kilometru! Kdyz jsem si predstavil, ze bych se pak musel dostat jeste zpatky z centra, tak jsem prehodnotil „plany“ a rozhodl se, ze se na Edmonton vyprdnu. Vic lidi mi doporucovalo 350 km vzdaleny Narodni park Jasper, tak jsem jej jmenovall mym novym cilem. :) Dle internetu (ktery jsem tahal na ulici z nejake kavarny) bylo nejlepsim mistem pro stopovani mym smerem odpocivadlo pro kamiony. Vzdalene taky 17 km! :( Ale nemel jsem moc na vyber, vyrazil jsem na cestu. Nastesti me zrovna cas nijak zvlast netlacil, takze by mi nevadilo, kdybych se cestou nekde seknul a musel v predmesti Edmontonu zustat o den dyl. Vlastne jsem i pocital s variantou, ze si nekde pobliz toho odpocivadla najdu misto k prespani, do vecera si budu jen cist a brnkat a stopovat zacnu az dalsi den. Cestou jsem se stavil do West Edmonton Mall, kde jsem chtel nakoupit potraviny. Je to monstrozni centrum! Nejen nakupni, ale i zabavni. Je tam vsechno, vcetne obriho koupaliste s vlnobitim. Vsechno. Vsechno, az na potraviny. :) Ty davy lidi byly po mesicich stravenych na opustenem ranci celkem rana.

Se stopovanim jsem se ve meste vubec neobtezoval, nepredpokladal jsem uspech. A navic – na dovolene neni kam spechat. :) A po nekolika kilometrech u me najednou zastavil truck. Ridic se me zeptal, jestli jdu na zapad (jo) a nabidl, ze me hodi za mesto. Sotva jsem nastoupil, hned mi cca padesatilety pan povida: „Dneska jdeme se ctyrma kamosema do motelu a trochu si tam zahrajeme“. Znelo to jako pozvanka, tak jsem jen odvetil, ze tu kytaru, kterou s sebou vlacim, mam teprve par tydnu a neumim na ni jeste poradne hrat. Proste bych byl bande hudebniku pri jamovani dost neuzitecnej. Pan mel divny reci, ktery mi v danem kontextu nedavaly moc smysl, tak jsem se ho radeji doptal: „Mel jsi na mysli, ze budete hrat muziku, ze jo?“ A on: „Nene, ja mel na mysli blowjobs a tak…“. Jo, dostal jsem pozvanku na swingers party! Vyhradne panskou! Brrrrrr…. Hrklo ve me, ale na venek jsem si zachoval klid a slusne odmitnul. On ale pokracoval: „Zivot je strasne kratkej, mel by sis ho uzit.“ A v zapeti me zkousel nalakat: „Tomu nejmladsimu je teprve devatenact!“ :D Odolal jsem dokonce i jeho poslednimu radoby lakadlu: „A nikdo z nich neni obrezanej!“ Vazne, nic z toho si nevymyslim! :)) Nastesti jsem se citil bezpecne, proste to na me zkousel, prece mu nemuzu mit za zly, ze jsem se mu asi libil. :)) I kdyz posledni otazkou, jestli jsem ja obrezanej, me uz celkem vykolejil. :)) Cestou mi dokonce ukazal ten motel (vypadal jak vystrizenej z hollywoodskyho thrilleru), pry „kdybych si to rozmyslel“. Vyhodil me za mestem, rozloucil se se slovy: „Pokecame pozdeji.“ a rozhodnost, se kterou mi to rekl, me vazne vydesila. :) Chvilku jsem to rozdychaval a pak se radeji vydal na cestu, kdyby se nahodou rozhodl vratit a jeste premlouvat. Rikal, ze dalsi den rano jede mym smerem, tak kdyz me potka, vezme me. Tak nejak jsem doufal, ze k tomu nedojde. :))

Odkracel jsem si dalsich 5 km az k odpocivadlu pro kamiony. Sice jsem byl za mestem, ale najit misto ke spani nebyla zadna sranda. Az pozde vecer jsem narazil na zapadlou polni cestu, u ktere jsem kolem pulnoci vycerpanej padnul. Ze spanku ale moc nebylo, prakticky celou noc jsem bojoval s komary, kteri jsou v okoli Edmontonu z nejakeho dovodu imunni vuci repelentu. Mel jsem na vyber – bud budu zaziva sezranej komarama nebo se upecu horkem schovanej ve spacaku – ani jedna varianta ke spanku nevedla. Ze spacaku jsem se vysoukal nalozenej ve vlastni stave. Grc. Jestli ja bych si vazne nemel poridit stan. :)

Rano jsem hned sel lovit kamiony. Aut tady bylo hodne, ale zadne nejelo na „muj“ najezd na dalnici. Vzdal jsem to a sel zpet 5 km na „vedlejsi dalnici“, kde me vcera vyhodil Mr. Gay. Tady sice vsichni jeli mym smerem, ale tak rychle, ze se neobtezovali ani pribrzdit (cemuz se samozrejme nedivim). Bylo mi jasny, ze ani tady to nepujde. Na mape jsem nasel benzinku v 11 km vzdalenem mestecku, tak jsem si to tam v nechutnym vedru a s kazdym krokem tezsi krosnou odslapal. Byla tam nastesti jen sedesatka, coz sanci na zastaveni znacne zvysovalo. Smiloval se nade mnou Jamajcan, ktery me vzal asi jen proto, ze me potkal uz cestou do Edmontonu – pry jsem vypadal unavene. :) Popovezl me na dalsi benzinku. Tam se me ujal sedmdesatilety pan v obrim nadhernem triapadesatiletem kabrioletu Buick Wildcat (v te dobe se auta vyrabela jeste bez bezpecnostnich pasu). Zepredu se na nas valila monstrozni bourka (ted lituju, ze jsem to nevyfotil), takze na to dupnul. To byla jizda! (Diky tomu mi uletely dosavadni zapisky do blogu, takze to lovim z pameti znova.) Vyhodil me po 15 minutach doslova uprostred niceho a zmizel na vedlejsi prasne ceste. Kolem me jen dalnice a nic jinyho, vypadalo to na pruser, byl jsem odsouzenej k sezrani desivou bourkou. Jenze! Jen nekolik vterin po tom, co slunce pohltila nekonecna tmava mracna a vzduch zacal vonet destem, se stal zazrak, zastavila mi pani a vzala me do 300 km vzdaleneho mesta Hinton na okraji narodniho parku Jasper. Tezko rict, jestli by mi zastavila, kdyby predem vedela, ze vazne nemam zadnou travu k prodeji. :))

Kousek za mestem Hinton mi pak, aniz bych stopoval, zastavily dve dvacetilete sympaticke blondynky. Ridicka stylova – v cerne kosili s lebkami, rty namalovane cernou rtenkou… Tentokrat bez pozvanky na swingers party. :( :D Mel jsem stesti, vzaly me az do mesta Jasper (80 km), odkud jsem chtel absolvovat nejaky ten trek do hor. Zaroven mi usetrili dvacet dolaru, protoze mely „permanentku“ na vstup do narodniho parku.
NP Jasper je dechberouci! V kombinaci s bourkovou oblohou dramaticky tajemny. Nekonecna jezera, monstrozni hory… raj! Ale mnozstvi turistu, ktere jsme mijeli, naznacovalo, ze uplne happy tady nebudu. Holky me vyhodili primo u hostelu, takze jsem se uz videl ve sprse. Jenze hostel byl plny, nemeli volne jedine misto. A nejen tady, obsazeny byly vsechny hostely ve meste!

Platit za predrazeny hotel pro me nepripada v uvahu a spani venku je tady bohuzel vyslovne nelegalni, tak jsem se vratil do toho plneho hostelu poprosit, jestli mi muzou doporucit nejake vhodne misto k zakempeni. Dostal jsem tip na kemp nekolik kilometru za mestem. Neco me ale v tom hostelu drzelo. Konkretne super spolecnost – skvele jsem se zakecal na dvore s majitelkou, jeji navstevou a nekolika ubytovanymi. Nechtelo se mi odtud, byla sranda. Ale kdyz se setmelo a zaclo znovu prset, nacpal jsem se do plastenky a pripravoval se na odchod. No a v tom mi majitelka hostelu tajne poseptala, ze nikam nejdu, protoze prespim u ni v garazi hned vedle hostelu! :) Nechtela za to ani korunu. Ma pry dceru, ktera zrovna cestuje v Asii podobne jako ja tady, a predstavila si ji na mem miste. Lidi jsou skveli! A chvili na to se ke me naklonil cca padesatilety pan se slovy: „Jestli chces, muzes prespat v nasem Jeepu. Ted jsem se ptal manzelky a rozhodne souhlasi.“ :)) Krasa, pratele! :) Jsem ve meste, kde jsou vyprodane vsechny hostely, je tma a prsi, a ja mam najednou na vyber dve mista k prenocovani! S vdekem jsem prijal luxusni rozkladaci postel v garazi a dalsich par hodin prokecal s bandou skvelych lidi. Sotva jsem sednul na prdel, uz jsem pred sebou mel sklenici zahadneho alkoholu. Na piti jsem nemel chut, tak jsem usrkaval spis jen ze slusnosti, cehoz si vsimla kapku priopita pani (majitelka toho Jeepu), ktera se sama jmenovala moji „kanadskou mamou“. :) Se slovy „Ty jsi stejnej jako muj syn“ si privlastnila moji sklenici a posteskla si, ze jeji syn odjel na rok na Novy Zeland a ona o nej ma strasny strach. Rekl jsem jen: „Je na Novem Zelandu! Je v naprostem bezpeci!“ (taky jsem tam rok byl) a ona se najednou vazne uklidnila, pry jsem to rekl s takovou jistotou, ze to proste vzala jako fakt a okamzite se o nej prestala bat. Zvlastni. Hadam, ze tohle byl duvod, proc osud chtel, abych tady tu noc skoncil. :) Pani se se mnou hned vyfotila, aby se mohla svemu biologickemu synovi pochlubit jeho novym adoptivnim bratrem. :)) U stolu s nami sedel i muzikant, ktery byl sice ubytovany v jinem hotelu, ale taky ho neco zavalo sem. Kdyz jsem se zminil, ze jsem z Cech, tak se uplne rozzaril, vyskocil, podal mi svoji kytaru a rika „Tohle je nejlepsi kytara na svete!“ Byla to ceska Furchovka. Kdyz jsem mu rekl, ze se tyhle kytary vyrabi par kilometru od moji domoviny a ze znam zamestnance, tak se mu skoro podlomila kolena. Pak nas obstastnil nekolika svymi pisnemi. Na cestach si privydelava buskingem a verim, ze mu to vynasi, je fakt sikovnej. Nadhernej lidsky obohacujici vecer! Vic nez dostatecna kompenzace po dvou neprilis zajimavych dnech. A aby toho nebylo malo, pani majitelka hostelu mi vecer do postele jeste prinesla pizzu, ktera jim zbyla z party. :))

Kanadsky umelec, ceska kytara a moje nova kanadska adoptivni mama. :)
Kanadsky umelec, ceska kytara a moje nova kanadska adoptivni mama. :)
Bylo veselo... :)
Bylo veselo… :)

Dalsi rano stale prselo. Otravenej z velkeho mnozstvi turistu (pry se sem o prazdninach stahujou vsichni z okolnich velkych mest a USA) jsem se rozhodoval, co dal. Premyslel jsem o pomalem navratu stejnou cestou zpet, pak mi ale doslo, ze cely NP Jasper a na nej navazujici NP Banff protina silnice. Mohl bych tak projet skoro 400 km nadhernou horskou prirodou a nechat se narodnim parkem vyplyvnout jen 80 km od Calgary. Tahle varianta se mi zamlouvala mnohem vic. Narazil jsem plastenku a po kratke navsteve informacniho centra se po silnici vydal pesky do utrob narodniho parku. Dalsi stoparsky muka. Nikdo ani nepribrzdil. Turiste stopare neberou. Tak jsem proste pokracoval dal, mel jsem s sebou jidlo na par dni, takze vlastne pohoda.
Po 8 km jsem dosel k dalsi „mitne brane“, mistu, kde se plati poplatek za vstup do parku. (Informaci, jak jsem to udelal, aby po me nechteli penize, predam kamaradum osobne. :) ) Kazde auto tady musi zastavit. A toho jsem vyuzil. Stoupnul jsem si hned za branu a zacal stopovat. Auta kolem me projizdela nizkou rychlosti, takze si kazdy mohl poradne prohlednout, jakeho exota ma prilezitost pribrat do auta. :))

Zajimave je, ze pri stopovani zpravidla plati, ze cim vetsi a hlavne prazdnejsi auto, tim mensi pravdepodobnost, ze vam zastavi. Vetsina aut byla skutecne poloprazdna, v petimistnem aute zpravidla jeli maximalne dva lidi. Po nekolika hodinach mi presto zastavil Paul, ktery mel sve malicke auto naopak tak zaskladane krabicemi a ruznym „harampadim“, ze jsme dobrou minutu nebo dve museli veci ruzne prehazovat, abych se nakonec na misto spolujezdce mohl vubec nejak vmestnat.
Mel ten den namireno az do Calgary, takze mi v hlave hned problesklo, ze kdybych se s nim svezl az tam, tak bych dalsi den mohl zkusit dostopovat az zpatky na ranc a stihnul bych se tak jeste rozloucit s Jancou, ktera se den na to stehovala 450 km odtud. Nejakou nahodou totiz na netu nasla komunitu v Nelsonu a narychlo se domluvili, ze u nich bude nekolik hodin denne pracovat vymenou za stravu, ubytovani a nove zkusenosti. :)
Takze jsem si to s Paulem zamiril pres narodni parky az do Calgary.

Paul zije v Ontariu, coz je pry v podstate placka bez hor. V Jasperu byl na par dni za kamaradkou (Pry „za kamaradkou, se kterou kdyz se vidi, tak se k sobe chovaji jako partnersky par“. Preberte si to, jak chcete. :)) ). Zdejsi hory ho tak ucarovali, ze se rozhodl, ze hned jak za 8 mesicu dodela skolu, prestehuje se za nimi sem. Paulovi je dvacet pet let a uz ted bance na pujckach dluzi 50.000 CAD, coz je pri soucasnem kurzu dejme tomu 1.000.000 Kc. To jde, ne? V petadvaceti dluzit milion korun! A to Paul prachy nijak nerozhazuje. Verte neverte, v Severni Americe je to pro mladez bezna vec – v mladi si vezmete obri pujcku, abyste si mohli dovolit studium, ktere vam pozdeji sprostredkuje praci, do ktere pak celej zivot chodite, abyste ty pujcky splatili. Dle me vzorova otrocina. Coz mi potvrdil i Paul. Desim se, kdy tento pasystem dojde i do CR.

Ale zpatky k ceste. Byla to nadherna vyhlidkova jizda. Predstavte si, ze sedite v kine (akorat to, co vidite, je realita) a minimalne 4 hodiny (pres 300 km) se kochate fascinujicimi vyhledy na majestatni hory, neuveritelnymi barvami zbarvena jezera, nekonecne lesy, obrovske ledovce, ktere za nekolik let nemusi uz treba videt nikdo… To byl zazitek! Myslel jsem si, ze vyhledum, ktere si pamatuju z Noveho Zelandu, se nic nevyrovna, ale tohle byla uplne stejnej level! Z auta jsme celou cestu nevystoupili, takze bohuzel nemam zadne kvalitni obrazky, ktere bych vam mohl ukazat.

20160809-160643-dscf0729 20160809-160846-dscf0731 20160809-165526-dscf0737 20160809-182317-dscf0760

V Calgary jsem se uz nicim nezdrzoval. Ze severni casti dojit do centra, zkontrolovat zpravy na free WiFi a jit spat na overene misto do parku.

20160809-212214-dscf0768

Spalo se mi krasne, rano me uvitala stejna pani prohrabujici kose, jako minule. :) Hned jsem sedl na mestsky vlak (neco mezi salino a krtkem :)) ) a vyrazil na misto, ktere je dle internetu pro stopovani mym smerem nejvhodnejsi. Nevim, kdo tyhle stoparsky internetovy doporuceni vlastne pise, ale neco mi rika, ze tady nikdy nestopoval. :) Tohle misto bylo hrozny, melo to byt misto, kde je nejsnadnejsi stopovani v celem Calgary, protoze je tady dlouhatansky pripojny pruh k dalnici. Coz o to, dlouhy je, to jo, ale po vetsine jeho delce je od dalnice oddeleny plotem tak blbe, ze by tady nebylo mozny bezpecny zastaveni auta. Zkusil jsem to teda az opodal, kde uz by zastaveni bylo bezpecne, ale auta tady pro zmenu jezdila uz stokilometrovou rychlosti. Takze nic, na tehle dalnici jsem trcel par hodin, nikdo ani nepribrzdil. Musel jsem se dostat zase bliz centru, kde auta jezdila pomaleji. Tak jsem zase vyrazil na turu. Tentokrat se mi za MHD uz vazne platit nechtelo, ale predstava dalsich X hodin ve meste na nohach se mi libila jeste min. Ridice busu jsem se poptal, jak se dostat do moji stanice, a kdyz jsem mu chtel zaplatit, tak ode me nic nechtel a proste me poslal do autobusu. :) Blby je, ze tu jizdenku bych si musel pozdeji stejne koupit kvuli prestupu na vlak do centra. Prakticky uz jsem byl rozhodnutej, ze tentokrat pojedu na cerno, kdyz v tom mi slecna, ktera zrovna vystupovala, vrazila do ruky prestupni jizdenku, kterou uz nepotrebovala. :) Bud jsou veci mezi nebem a zemi nebo vypadam jako bezdomovec v nouzi (coz v tu dobu vlastne sedelo). :) Prijel jsem do nakupniho centra Chinook na jihu Calgary. Jsou tady vecne plna parkoviste a neni dle me nepravdepodobny, ze tady zastavuji na nakupy a jidlo lide pokracujici pak dal na jih. Zkratim to, spletl jsem se, neslo to. Nalada od vcerejska bohuzel nic moc. Odpovidala pocasi. Stopovani mi zneprijemnoval dest, ktery presel do bourky. Kdyz jsem se sel schovat pred destem, stoupnul si vedle me indian, ktery miluje Jaromira Jagra. :) Nechapal, proc nejedu autobusem a poradil mi levny (na kanadske pomery) dalkovy bus, ktery by me dostal ze stoparsky prokleteho Calgary. Pred odchodem jeste zastavil cowboye, ktery by pry mohl jet mym smerem. Citil jsem ale, ze ten se na me diva tak nejak skrz prsty, odsekl jen, ze jede uplne jinam.

Tak jsem vyrazil do centra a koupil jizdenku na bus z mesta. Do odjezdu jsem mel jeste hodinu a pul, tak jsem si v kancelari prepravni spolecnosti nechal krosnu a naposledy vyrazil do mesta. Absence krosny na zadech a fakt, ze nemusim najednou resit vubec nic, protoze odvoz z mesta uz mam jisty, zapricinili, ze jsem mel najednou po nekolika dnech znovu chut fotit. To brzo. :)

20160810-161900-dscf0771 20160810-162204-dscf0776

Ve meste me najednou zastavil cernej vysmatej sympatak: „Heeej, Rastaman, how are you?“ a hned se ptal, jestli mam travu. Kdyz jsem zakroutil hlavou, tak se jen nevericne zeptal: „A proc mas teda dredy?“ :D Nacoz ze dveri obchodu, u ktereho jsme zrovna stali, vysel jeho kamarad a radoby nenapadne mu ukazal svuj cesrstvy „nakup“ – dlane mel plne peknych palic marihuany. Takze kdyby to nekoho zajimalo, vim, ve kterym obchode v centru Calgary koupit kvalitni podpultovou travu! :D

Stvalo me, ze se me od vcerejska tak drzela spatna nalada (nucene pouziti busu ji taky zrovna dvakrat nepomohlo), tak jsem se rozhodl, ze si udelam radost tim, ze nekomu udelam radost. :) Ve meste jsem mijel sympatickou babicku bez domova, tak jsem se rozhodl, ze ji koupim zvanec. Sel jsem koupit deset mini-koblihu Timbits a kdyz jsem se za pani vratil, uz tam nebyla. :-/ Osud asi chtel, abych se v te spatne nalade poradne vymachal, protoze jsem ve meste jak na potvoru proste nemohl najit jedineho bezdomovce, ktereho bych mohl obdarovat. Nakonec jsem to jidlo dal az panovi u meho autobusu, ktery si ho vzal snad jen ze slusnosti. Co se da delat.

Uslapanej denim poslednich dnu jsem padnul do autobusu a pres hodinu a pul se nechal vezt. Cestou jsem si cetl a z okna na dalnici vykouknul jen jednou jedinkrat… a zrovna ve vedlejsim pruhu vedle autobusu presne v rovine meho okna jel v dodavce ten cowboy, co pry jede „uplne jinam“. Lump! :)
To kratky nicnedelani v busu mi takovym zpusobem dobilo energii, ze kdyz jsem pak vystoupil ve Ford Macleod, tak jsem mel skoro pocit, ze tech poslednich 70 km klidne uz nejak odslapu po svych. Nalada sla najednou prudce nahoru (mozna proste jen malo odpocivam). A to presto, ze uz se stmivalo, takze pravdepodobnost, ze mi nekdo zastavi, byla s kazdou minutou mensi a mensi. Odslapal jsem si asi 5 km, kdyz mi zastavil osobak se tremi pany miricimi do Pincher Creeku. A jeden z nich, George, me pak nakonec vzal az na nas ranc (tzn. dalsich cca 25 km). Rekl jen, ze vi, ze ja bych to pro nej taky udelal. Prijemne jsme pokecali, byli jsme na podobne vlne, a v deset vecer jsem byl „doma“. :)

Jancu jsem stihnul. Rano jsem ji zavezl na strategicky stoparsky bod, kde zacala jeji nova cesta.

Janca Janci stopujici. :)
Janca Janci stopujici. :)

Takze tak. Vlastne se toho ani moc nestalo. A presto to bylo obohacujici. Lidske. Bylo to o poteseni z lidskych setkani (bohuzel to nedokazu popsat textem). Snad nejen pro me, ale i pro ty, co mi zastavili. Takze lidi, berte stopare! :) Delejte radost jinym, delejte radost sobe, potkavejte se, mluvte. Treba bude vase zivotni cesta obohacena zivotni cestou nekoho jineho. :) Budte lidi.


Par poznamek podcarou:

  • Ovladam umeni neviditelnosti. Bohuzel jen pri stopovani.
  • Pohory mam na odpis. Boty do terenu (prezily i rok treku na NZ) a nakonec je pokoril obycejnej asfalt.
  • Po prijezdu na ranc jsem na noze objevil 5 x 10 cm puchyr. Povrchem i oderem pripominal olomoucky tvaruzek. :D Zvlastni je, ze zmizel uz dalsi den.
  • Nejvetsi zlo je, kdyz se vam ve meste chce na hajzl, a nejen ze zrovna neni v okoli zadnej hajzlik, on neni na dosah ani zadnej poradnej ker, do kteryho byste se schovali a akutni pretlak povolili. Jen na tyhle situace vzpomenu, orosi se mi celo. :D