Arturovy hroudy

27.8.2012 (pondeli)

Po poledni jsme vyrazili na cesty. Hned po pulhodine, kdy jsme se vymotali z Christchurch, jsme v dalce videli nas cil, Jizni Alpy! Cim blize jsme byli, tim krasnejsi pohledy se nam otviraly. V kombinaci s nizkym sluncem krasne osvetlujicim krajinu a jarne svezim pocasim to byla vazne radost pohledet. Fakt nesnasim, kdyz musim v takovych chvilich ridit a nemuzu jen hltat okolni krasy. Ale i tak to stalo za to, chtelo se mi jen usmivat. :) Navic jsem si zacal rychle uvedomovat, ze uz vlastne skutecne cestujeme, a tak me, zatim co nase auto uz bojovalo s horskymi kopci, pohltil uzasny pocit naproste svobody! :)

A tady ta idylka, jak uz to tak byva, opet bohuzel konci. Po hodine a pul, pri jezdom z prudkych sjezdu, nam najednou zacalo jakoby „plavat“ auto… Nezdalo se mi ale, ze venku fouka tak prudce, a tak jsem radeji rychle zpomalil. A jeste ze tak, jen co nase auto zpomalillo, ozval se zvuk: „T D D D D D D…“ :) Praskla nam pneumatika! :(

NVsechny ty dlouhy sterkovy cesty, co jsme uz projeli, jsme prezili bez uhony a tady, na pekne asfaltove silnici, to schytame! :) Kolo jsem vymenil za rezervu. Nevedeli jsme, co ted, jestli se vratit nebo pokracovat dal a doufat, ze brzy narazime na nejaky pneuservis… Nastesti nam zastavila parta lyzaru a poradila, ze jistejsi bude radeji se vratit do pulhodiny vzdaleneho Springfieldu. Tam jsme prijeli do servisu jen 10 minut pred zavirackou, ale nastesti nam kolo jeste rychle vymenili. A jsme ted o 130$ lehci, takze je pravdepodobny, ze nam nevyjdou penize na vsechny planovany cesty. Ale co se da delat, pokracujeme… :)

Tesne po setmeni jsme dorazili do Arthur’s Pass Village, kde jsme v DOC kempu Avalanche Creek postavili stan a hned po veceri do nej zalezli. Ale mam strach, co na nas bude cekat rano, kolem stanu se nam totiz prochazi ctyri pridrzli papousci Kea. :)

28.8.2012 (utery)

Nocni idylku v podobe sumeni reky a vodopadu tady dost kazil fakt, ze taboriste je hned u silnice a z druhe strany pro zmenu u zeleznice. A kupodivu tu je i v noci provoz. :/

A jak jsem prodpokladal, vecer se gang papousku Kea vrhl na nas stan. Asi jim byla zima, protoze to vypadalo, ze se chteji dostat k nam dovnitr. :) Nastesti ale stacilo par „Hus! Jedes!“ a ohnat se jejich smerem rukou a byl klid (asi byli unaveni, protoze jindy jsou vazne neodbytni).
Ale rano jsme zjistili, ze se cinili, ve stanu mame z kazde strany diru ve tvaru zobaku a Elisce dokonce ukradli pantofli. Nastesti jim ale nechutnala, a tak ji nechali lezet o pet metru dal. :))

V noci mi byla dost zima na nohy, az jsem si rikal, ze me ty tri mesice v posteli nejak rozmazlily, ale rano jsem zjistil, ze to bylo tim, ze jsem mel u nohou uplne rozeplej spacak, pres zimu jsem totiz zapomnel, ze muj spacak nema na zipu jen jednoho jezdce (jako vetsina jinych), ale ma hned ctyri. To pak clovek snadno po tme na jednoho zapomenej. :) Ale zima asi skutecne byla, rano bylo vsechno vcetne naseho stanu zmrzle.

Na snidani jsme meli obycejnou teplou ovesnou kasi s ovocem z konzervy, coz pro me byla kupodivu docela prijemna zmena od klasickych michanych snidanovych cerealii s mlekem.

Puvodne jsme dnes chteli poniknout celodenni vyslap na Avalanche peak, ale El se na to zdravotne jeste necitila, tak jsme se rozhodli pro par kratsich treku v okoli. Po porade na informacich jsme nejprve vyrazili na hodinovou prochazku k vodopadu Devils Punchbowl Falls.

A potom jsme se posunuli autem cca 45 minut zpet po vcerejsi trase a prosli si Castle Hill. A to je vam neuveritelne, az magicke, misto! Tam je vazne krasne! Neuveritelna krajina poseta v sirokem okoli mohutnymi balvany a skalnimi utvary nekdy az neuveritelnych tvaru! Bydlet pobliz, asi bych tam netravil jen hodiny, ale i dny! Tezko se to popisuje.

29.8.2012 (streda)

El moc chtela jit na Avalanch Peak, ale ani dnes rano ji jeste nebylo nejlip, a tak jsem nakonec v osm vyrazil sam. Radej at ozeli jeden vyslap, nez aby pak musela marodit celej tyden a promeskat toho nakonec mnohem vic.

Nahoru jsem se vydal po Scotts track, protoze, jak jsme se informovali, jsou z nej krasnejsi vyhledy a hlavne je o neco bezpecnejsi, druhy totiz casto dostava svemu jmenu Analanche (cesky Lavina) track. Hned zkraje treku bylo znat, ze pres zimu jsem kopcum moc nedal, docela jsem se tady zapotil. Ale jakmile jsem vysel z tzv. bush line, otevrely se prede mnou moc hezke vyhledy, stalo to za to!

Po cca trech hodinach (slo by to i rychleji, ale dopraval jsem si odpocinkovych a hlavne kochacich zastavek :) ) jsem dosel do mista, kde byl kopec tak strmy, ze jsem musel lezt po ctyrech. Bylo tu hodne snehu, chvilemi jsem se do nej boril az po kolena, jindy byl zase naopak tak tvrdy, ze jsem do nej nedokazal zaseknout nohu tak, abych se citil jiste. Uklouznout bych tu nechtel, protoze by ten sesup skoncil volnym padem primo na skaliska. Navic me v hlave strasilo upozorneni z informacniho centra, dle ktereho je dnes velke lavinove nebezpeci, takze ac nerad, radeji jsem to tu zabalil a vydal se zpet. Vrchol jsem mel doslova na dohled, dle GPS to k nemu bylo uz jen 300 az 400 m. Hodne me to mrzelo, prece jen 360 panorama z vrchu musi byt naprosto uzasny, ale i tak s prazdnou neodchazim. :)
Zpet jsem musel po prdeli, kterou jsem mel od snehu do minuty poradne promocenou, takze je mozny, ze tentokrat budu nemocnej ja. :)

Po navatu jsme vyrazili zase na cestu, posunuli jsme se asi o 100 km dal, k mestu Hokitika, kde jsme obsadili kemp Lake Mahunapua u jezera s peknym vyhledem na zasnezene hory v dalce.

30.8.2012 (ctvrtek)

Presto, ze je odsud more vzdalene vic nez kilometr, jeho vlnobiti znelo jako valici se tsunami,takze jsem toho moc nenaspal. A i tuto noc nas prepadl ptak – barevna „slepice“ Pukeko. Ale vzdla to okamzite, tentokrat se nastesti jeho navsteva obesla bez nasledku.

Ale nejneprijemnejsi chvilka byla, kdyz jsem se uprostred noci vzbudil s lehkyn klaustrofobickym pocitem stazeny uvnitr spacaku. Nejhorsi na tom bylo, ze jsem se vzbudil s obema rukama naprosto prelezenyma, takze jsem se nemohl dostat ven! Hold jsem to musel rozdychat a pockat az se mi dostane krev do konecku prstu a ja pak mohl ven. Nic prijemnyho. :)

Dopoledne jsme navstivili mesto Hokitika.
V informacich jsme zabookovali nas zatim nejdrazsi vylet… v sobotu pujdeme na celodenni turu po ledovci Fox Glacier! ;)
Obed jsme si vyrazili snist na plaz, kdyz uz tady je to more. :) Vlny tu jsou vazne obri, ten nocni hluk me uz ted tak neprekvapuje. A dalsi ptaci letka nam tady delala spolecnost, tentokrat racci s jejich protivnym revem. Ti me teda v zime rozhodne nechybeli! :)

Nejvetsi atrakci mesta Hokitika je kamen Jade (bohuzel nevim, jak je cesky; mozna nephrite?), v okoli jsou jeho bohata naleziste a primo v centru mesta jsou desitky obchodu se sperky z nej vyrobenymi. Veci jsou to vazne krasny, tady by se skvele nakupovaly darky! Kdybychom meli vetsi rozpocet, samozrejme! :) Vetsina z techto ochodu ma primo vedle prodejny dilnu, ve ktere se zpracovava surova hornina do podoby sperku ruznych tvaru a barev (prevazuje ale zelena). Presto, ze to byla moc pekna podivana, nezvladli jsme projit vsechny obchody, bylo tam toho totiz strasne moc a kdyz je clovek navic bez penez a nemuze si tak nic koupit… :)

Dalsi zdejsi zajimavosti je male muzeum stroju na ponozky, tzv. ponozkovniky. :))

Pote jsme se presunuli do mesta Ross, kde jsme puvodne chteli podniknout vyslap na horu Mt Greenland, ale nakonec jsme kvuli nedostatku casu, omrkli jen zdejsi kratky hodinovy trek venovany historii zdejsiho zlatokopectvi. A nerad to rikam, ale byla to celkem nuda, prochazka lesem, kde se na zemi valelo jen par zrezivelych plechu. :)

Potom uz jsme prijeli do kempu Otto McDonald pobliz vesnice Franz Josef u stejnojmeneho ledovce, podel ktereho se zitra snad projdeme. ;)

3 komentáře u „Arturovy hroudy“

  1. „Devils Punchbowl Falls“ je jmenp v anglictine asi oblibeny protozze tady ho maj taky (v Ontariu!). Jinak parada! Zavidim. Snad se za mesic taky dockame

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.